Pořadovým krokem a poklusem vpřed

     Moudrý má oči otevřené , ale pošetilý kráčí v temnotách (Bible, Kazatel 2:14)   


Když jsem dorostl do věku ve kterém lidský rouzum začne  se vidět  v různých stavech a povoláních které mohou býti  mým osudem začal jsem uvažovat ke kterému houfu lidí se připojím a jak zařídím svůj život. Stal jsem se poutníkem v labyrintu Světa a tu  se objevil  první společník na mojí pouti  Všezvěd Všudybyl který mne nasadil brýle mámení.

Způsobu obživy předků jsem se nenásledoval
. Převzít bezperspektivní hospodářství podhorácké chalupy v Tampli  a ještě se starat o náš depandance v Zálesní Lhotě nebo jít do katolického semináře se mne jevilo poněkud nešťastným když Svět mých předků  nenávratně odcházel. Dělný lid přestal být  nádeníky ve fabrikých a na polích,  na místo kostela se chodilo do kina, tancovat, a na estrády  Simonky a Chladila . Také i na brigády které soudruzi nadšeně organizovali a mnozí s pocitem dobrého skutku konali.  Pokusil jsem tuto dobu popsat očima písmáka z Tample v kronice rodné hroudy a mém životopise který je svědectvím jednoho zrnka lidstva  z České kotliny. Zeměděství se měnilo v průmyslovou výrobu potravin, na pole  místo  koně  definitivně nastoupily stroje  a  letecká doprava začala měnit naši planetu v jednu velkou vesnici. 

K odletu z hnízda každé ptáče potřebuje křídla.

Pilot byl pro mne  idol který neměl konkurenci i moře mě láklo,  svět voněl dálavami. Verbíři mě nalákali příslibem, že mohu se stát letcem i námořníkem.
Nastalo období života, které nazývám pořadovým krokem a poklusem vpřed.  Byl jsem jako každý mladý člověk nepopsaným listem papíru a hodné štěně. Vysvědčení  bylo s vyznamenáním, ve vojenské nemocnici v Jaroměři za celý den na mne nenašli žádnou vadu a tak jsem si  vyšlápl až do daleké Bratislavy. Já  jsem nevěděl ve skutečnosti do čeho jdu ale štěstí mne dopřálo .

L.P.1961(v 15 letech věku nezralém, poznávání  Světa chtivým započal start mého třicetiletého vojenského života. Formací  byla  škola bratrství - vojenské sportovní  gymnasium Lafranconi Bratislavě . Bratislava je unikátním případem Trojmezí kde se stýkají tři státy  Slovensko, Rakousko a Maďarsko.
V Bratislavě od roku 1933 je  úžasný areál internátního gymnasia / sportovní školy LAFRANCONI .  Areál je na břehu Dunaje, vedle botanické zahrady. Před školou je stanice električky/tramvaje jedoucí do centra města po nábřeží Dunaje s výstupní stanicí před hotelem Carlton   který  je výkladní skříní  Světa  bohatých.

Lafranconi byla  prodchnuta krédem uč se a sportuj . Orientace školy na sport a vyšší vzdělání spolu s vojenskou  disciplinou a životem v  kolektivu chytrých  kluků , sportovců, muzikantů z celé republiky byla mému rozvoji náramně prospěšná . Vojna je nejlepší škola bratrství kde  se tvoří  smysl pro povinnost , vzájemný respekt a kolegialita

Každý dostal "vojenskou matku" / opravdovou pušku, den měl pevný vojenský řád . Den začínal náročnou rozcvičkou.  Studium, sport, pravidelná  hodnotná  strava a lékařská péče v tomto období rozvoje osobnosti mne dala  správnou strartovní formaci  ze které stále těžím.
Miloval jsem "vycházky dírou v plotě" za sluněním a koupáním v Karloveském rameni  Dunaje , výpravy do přilehlých vinic a honičky s hlídači.....Nakonec jsem byl zkrocen, vojna mne zformovala  , při  řádných vycházkách jsem se toulal po Starém městě  . Začal jsem se věnovat historii , chodil  na kulturní akce a maloval v ateliéru u prof.Smažila.
V zimě jsme jezdili do hotelů Volarezi na lyžařský výcvik, chodili jsme do tanečních v sousedícím PKO  tančit rock  který se i k nám dobelhal.  
Každý  musel navštěvovat jeden kulturní kroužek.

Měl  jsem i své sny, maloval jsem. Snil jsem o plavbě Raketou do Vídně, která denně profrčela pod našimi okny.Tento sen jsem si splnil v polovině života, když jsme s Haničkou pansky ve Vídni pobyli  a echt maršála Radezkého řízek známého jako vídeňský řízek  okusili. Návštěva Hofburku  a pracovny  císaře Franze Josefa  opravila můj  náhled na "úpění" pod Rakouskem.

Kánonem ženské krásy byla pro mne Gina Lollobrigida., hudebními idoly byli pro mne Elvis Presley a Martina McBride.  Ředitelem Zeměkoule byl pro mne sympaťák Jack  Kennedy. Od počátku mám pochybnosti o oficiální verzi  atentátu . Nejsem sám,  je to  jeden z evergreenu konspirativních teorií . Atentát na bratra Roberta Kennedyho potvrzuje, že těmto skvělým Američanům šla po krku silná parta kazisvětů.  

Fotografie připomínající vězení byla recese. Vycházková uniforma  s kalhotami "generálských " lampasů a čepice oficírská brigadýrka nám dodávala  důstojnou vojenskou eleganci.

V Evropě panoval mír a tak  válka 
nás minula. Měli jsme štěstí, že jsme přišli o válečné  povyražení  o které nikdo z nás nestál.

Nejraději jsem měl akademického malíře , bohéma prof. Antonína Smažila, který nás učil deskriptivní geometrii a nepovinný předmět výtvarnou výchovu. Docházel jsem k němu do ateliéru   malovat a tak jsem jeho posměch vojenského drilu z první ruky.  Bratislava je poslední výspa civilizace na Východě . Na povel vztyk , pozor a hlášení staršího čety na začátku hodiny mávnul rukou  s poznámkou jen si zase berani zalehněte....etc. S železnou pravidelností přicházel na hodinu opožděně ale o kolik později přišel o to dříve odešel .

V malování jsme  měl  konkurenci   a seznal jsem se zármutkem, že štětcem a paletou se živit  nemohu když moje kojná (vojna) měla se  mnou zcela jiné plány.

L.P.1964 jsem pochodoval pořadovým krokem do Vyššího vojenského učiliště dnes Veliteství výcviku-Vojenské akademie. Byl to stále ještě lágr vojenských baráků po Wermachtu  na kopaninách až za Dědicemi. Spali jsme zprvu celá četa v jedné místnosti. Prvním úkolem bylo nacpat si slamník z hromady slámy na dvoře. Nastalo období bojového drilu od ovládání samopalu až po tank, další vzdělání a  výcvik v mnoha dovednostech  hodnotím kladně. Řidičské  oprávnění jsem si vysloužil na legendární PragaV3S. Proč jsem se nestal letcem? Proto, že na tyto profese měla armáda při mém skončení žižkárny dostatek zájemců z civilu.

Mým guru vojenství byl učitel taktiky pplk.Ladislav Surový . Já jsem si v patrontašce odnesl jeho metodiku rozhodování velitele: pochopení zámyslu nadřízeného-zhodnocení situace nepřítele-zhodnocení situace vlastní-rozhodnutí =vyjevení plánu jak na to a vydání rozkazu . Zbývá již jenom zvítězit , nomen omen je rozhodnutí, bez rozhodnutí nemůžete nic učinit a bez činu nemůžete zvítězit. Nic lepšího jsem zatím neobjevil a tak tuto metodiku stále  používám pro rozhodování, když  na místo pochopení zámyslu nadřízeného jsem dosadil  pochopení základních principů  v dané věci a za nepřítele jsem dosadil soupeře. 

L.P. 1967 jako poručík jsem stále ještě pořadovýn krokem pochodoval k bojovému útvaru, štěstíčko se na mne však opět usmálo, byl to regiment v famous  lázeňském městě  - Karlových Varech. .  Bylo to opět terno, tady se mne věru zalíbilo a tak jsem zde usadil. Krajina kolem je krásná se spoustou mystických míst. 

Armáda si osvojuje nejnovější technologie jako první a já chtěl být při tom. Cením si vojenského vzdělání a ovládání všelikých zbraní , fyzické zdatnosti, schopnosti podřídit se ale také řídit druhé. Vojna  posílila  ve mne nebojsu  a moje vlastenecké cítění , můj den dostal   pevný řád . Krédo vojenského výcviku  "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti" se rozhodně zúročilo. Neměl jsem problém již jako vojenský veterán s 5 náboji v Africké buši  ulovit  5 kusů zvěře na měsíc potravy či s mladými nadšenci horského treku proběhnout hory Sicílie nebo vyškrábat se na živou sopku Stromboli. O tom, že mám potuchu o "nejoblíbenější zábavě lidstva"/válce je  bonus mého vojenského vzdělání ač velmi nerad bych jej  prubovati musel . 

Intelektuálním kanónem ze světa matematiky mne  vyzbrojil pan profesor Škrášek.  Studium jsem skončil státní zkoušku z matematiky v oboru teorie pravděpodobnosti. S povděkem  používám mnohé  co jsem se tehdá přiučil abych se vypořádal  za pomocí matematiky se záplavou informací (S=log22N=N=2)a tsunami entropie kterými jsme obklopováni. 

Skončila etapa života  přátelství  ve které jsme  nebyli kontaminováni sociálním statusem a rozdílnou čiností.  

Ve  vzpomínkovém pozitivizmu ( útrapy zapomenuty, dobré připomínáno) se mne jeví vojna jako pochod  s famous Radetzky marchem , kterým Vídenští filharmonici  každoročně ve svém  Novoročním koncertu   posluchačům dodávájí  odhodlání poprat se s osudem vojenským stylem to je jasně vědět co chci a  nikdy to nevzdávat. 

Reportáž o  Mission  Lafranconi 2016 s partou nostalgických spolužáků včetně noclehu ve škole a rozvičce na atletickém stadionu  po 52 letech je na mém f. z 20.8.2016. Vela foto.  Coment napísán po slovensky lebo slovenčinu som nezabudol.

Pod  Andělským hradem jsem vybudoval moje depandance  a snil o dalším životě podle svých not. 

Moudrost znamená vědět,  dovednost znamená vědět jak to udělat a ctností je udělat to.

L.P.1988 jsem armádu opustil. Po dvouleté práci jako  advokátní  koncipient jsem byl advokátem  a  radoval se, že zbytek života bude v mých rukou.

....................................

Všezvěd Všudybyl byl společníkem Jana Amose Komenského v Labyrintu světa a ráji srdce  to jest světlém vymalování, kterak v tom Světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání. 

Poutník si prohlíží náměstí Světa i tu málo zahálčivých lidí zde vidí. Většina se  zaobírá nějakou prací neužitečnou. Dělí se mezi sebou o odpdky které nasbírali ,či sem tam jako klády a kamení tahali, či kladkami vytahovali vzhůru a zase spouštěli dolů. Zbytek lidu se  zaobíral zvonci,měšci, zrcadli či jinými tretkami. Někteří se i smáli, honili a chytali. Téměř všude mezi nimi byli jacísi  úředníci, kteří jim takové věci nařizovali a horlivě rozměřovali.

Dáno pod Klopoty dne 13.prosince 1623
Tvé Jasnosti oddaný sluha J.A.Komenský

Bible Sir  1:23 Trpělivý člověk vydrží, až přijde jeho hodina, a jeho radost nakonec propukne