Advokát | Krédo | Životopis
Tample | Poutník | Sídlo  

Omnia vincit amor (všechno přemáhá láska,Vergilius)

Knihy zkoumáme čtením a přírodu putováním od jedné Zemi k druhé.

Na stopě lásce 

Oblíbenými předměty  na základní škole pro mne byl zeměpis a dějepis. Jinak to být nemohlo, byl jsem  čtenářem  dobrodružné literatury, všechny májovky jsem  přečetl. Snil  jsem o své pušce  Medvědobijce , co  jsem přečetl to jsem ve své fantazii prožil , lovil jsem v Africe, létal letadlem a plavil se oceány. Breviářem mého mládí byly Foglarovy Rychlé šípy, které jsem měl v neúplném sešitovém vydání  a které jsem opatroval  stejně pečlivě jako dědeček a tatínek Bibli. Vysvědčení jsem měl vždy dobré, na národní škole samé jedničky, později nějaká dvojka se občas objevila ale vždy vyznamenání bylo

Na stopě lásce.  Moji mysl však nejvíce zaměstnávala láska. Jednu spolužačku jsem horoucně miloval ale pouze platonicky. Prožíval jsem štěstí když jsem se k ní mohl přiblížit a dotknout se, kvůli ní jsem se těšil do školy, no prostě byla to Láska. Hádej hádej hadači která to na fotce je, která svým šípem Amorovým zasáhla srdce mé ? 

Dostalo se mne ale odměny odhalení  tajemství lásky. Pravá láska je ta která zůstává stále, neboť devět desetin lásky vězí v zamilování a jenom jedna desetina v jejím předmětu. Skutečné zamilování  nás musí rozpálit nejen  tužbou ale i o očistit úctou  a obětováním se milované osobě. 

Rodiče chodili tancovat a na estrády s cajdáky Simonky a Chladila.

V naší dvojtřídce v Zálesní Lhotě jsem byl za  světáka.Měl jsem strejdu v Praze, jezdil jsem k němu na prázdniny a mohl potom vyprávět spolužákům jak to vypadá za našimi humny. Byl jsem  premiantem školy a  když mladá paní učitelka od prvňáčků nepřišla  (dojížděla na kole z Jilemnice), pan řídící mne posílal na zástup k prvňáčkům suplovat. V mateřice  moje malůvky chodili na výstavy a i zde  jsem mě jakési privilegium.  Na místě povinného spánku po obědě jsem v ředitelně maloval a chodil  ven do hospody u Pleštilů na limonádu.

Na měšťance v Hostinném jsem byl překonán skutečným světákem, spolužákem a kamarádem Vlastíkem Pilousem. Jeho otec , profesor Zdeněk Pilous  na místním Gymnasiu se pokusil shromáždit veškeré vědění lidstva o mechu a lišejnících do své  domácí pracovny kterou jsme v jeho nepřítomnosti dychtivě zkoumali. Vlastíka otec  brával na své vědecké zahraniční výpravy a já jsem měl z první ruky  jeho zážitky z cest. Ve svých filatelistických sbírkách jsme se předháněli  známkami exotických států,  úlovky  serií s náměty  květeny či  zvířeny. 

Od Pilousů jsem se naučil být skutečným cestovatelem , moje cestování se stalo pro mne další univerzitou. Vždy to byly cesty objevné za dalším poznáním. Začal jsem nejprve pěšky  po svém okolí (hrady Břecštejn, Pecka , Kumburk , větrný mlýn Borovnice .......) a později na kolech i křídlech po Evropě a nakonec i po celé Zeměkouli. . Nejkrásněší místo na Zeměkouli shledávám však rodnou hroudu. 


Jaká byla doba mého  dětství. Světem táhla poválečná bída s nouzí ale lidé byli plní optimismu , nadšení a  odholání  dělat věci  lépe .

Nikoho by ani nenapadlo jezdit na kole v přilbě. Celé hodiny jsme dávali dohromady nejrůznější vozítka z prkýnek a koleček od kočárků a teprve když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na nich nemáme brzdu. Až když jsme tímto způsobem několikrát vletěli do trnitých keřů šípku, poznali jsme, že bez brzd to není ono.

Občas jsme se pořezali, zlámali jsme si nohu nebo vyrazili zub, ale nikdo nikoho nežaloval. Prostě se to stalo. Nikoho ani nenapadlo, že by to nebyla jen a jen naše vina.  A kolikrát jsme se poprali a chodili s modřinami! Jenže jsme si jich nevšímali.

Z domova jsme odcházeli ráno a po škole si hráli kdoví kde venku. Domů jsme se vraceli pozdě ale svůj podíl práce v domácnosti však muse být splněn. Objevování tajemství okolí bylo pro mne  po skončení školy nejzajímavější tak jako pro většinu kluků. Mobily s GPS, bezpečnostní rámy,  etc. neexistovaly.

Svět našich dědů a otců byl  bezpečný, nepotřebovali  policajty, strážníky a bezpečnostní agentury . Měli život ve svých rukou, uměli se domluvit .

Když jsme se cpali  buchtami, lízali zmrzlinu a napájeli se limonádou nikdo z nás z toho neztloustl, protože jsme věčně někde lítali a hody byly  pouze o svátek. Z jedné láhve pilo x lidí a nikdo z toho rozhodně neonemocněl.

Četli jsme knížky, báječné věci jsme prožívali ve své  fantazii. Já jsem létal  nejen letadlem ale i v balonu. Dodnes má tato verneovka čestné místo v mojí knihovně.

Měli kamarády a  chodili jsme s nimi ven, hráli si na vojáky a stavěli bunkry , bavili jsme se o všem možném .  Hráli jsme  fotbal, volejbal a vybíjenou s kdejakým míčem , hokej i s klacky.Školy pořádaly přebory různých sportů a v zimě běhu na lyžích, ve sjezdu i skoky.

Zvonili na cizí zvonky, chodili jsme na jablka a hrušky i k sousedům. Třešně jsme polykali s peckami , ovoce ani ruce  jsme si neomývali , voda se pila s kdejakého potůčku.  Když jsme s někým chtěli mluvit, prostě jsme šli k němu rovnou.

Dospělé jsme uctivě zdravili, kdybychom si stěžovali na učitele  dostali jsme doma přidán ještě pohlavek.

Každý se zkusil aspoň jednou zapsat do fotbalového mužstva, nebo na hokej, holky na gymnastiku… ne každý se tam dostal. Učili jsme se vyrovnat se zklamáním. Naše skutky byly naše. Byli jsme připraveni nést následky. 

 Tramping  je  fenomén českého  lidového hnutí inspirovaného Ligou lesní moudrosti. Já jsem s teletem (strýcovým vojenským ruksakem z I.světové války) pročundroval Český ráj, spával jsem  pod šírákem přikryt celtou.  

Jsem z generace poválečné populační exploze sociologové nás maji za  Generaci  BABY BOOMERS  (nar. 1946-1965)   která byla zvyklá tvrdě pracovat. Pomáhat rodičům bylo vedle školy hlavními povinostmi  dne. Do školních povinností patřil i sběr starého papíru ( 1 kg/20 haléřů),  železa ( 1 kg/ 8 haléřů) a léčivých bylin. O školních prázdninách od 5.třídy  jsem  pracoval v KRPA  jako pomocník u holendru ale i ve slévárně a v lese abych měl peníze na  kolo, lyže, cestování.....  Povalování u moře mne ani ve snu nenapadlo.  Moje generace má  pracovní návyky předků  a jsme frustrovaná z toho, že naše děti a vnoučata jsou  trpěnými parazity mnohých rodin.

Čtyřnásobný olympijský vítěz Emil Zátopek trénoval ve vojenských bagančatech, žádné Adidas , Nike, masér, psycholog, doping ale podle zásady těžko na cvičišti , lehko na bojišti k vítězství !

Milovali jsme a chtěli být milování ale rozhodně ne pro peníze Chtěli jsme něčeho dosáhnout  a předat  následovníkům lepší Svět. Od svých  předků jsme převzali přesvědčení, že k tomu vede pouze jedna cesta a to je práce.

Jsme generací pro kterou byla rodina základ státu. Osamělé matky a singl byli vzácní, na vesnicích  výjimeční. 

Měli jsme štěstí ,  učitelé nás nejn učili ale i vychovávali , byli autoritami. Vyučovalo se i náboženství , univerzity byly elitou  našeho školského sytému a proto lidí s titulem bylo poskrovnu. Většina se živila rukama a stále platilo, že Řemeslo má zlaté dno . Systém měl řád a práva byla v rovnováze s povinnostmi. Privilegovaných bylo poskrovnu, rovnost nebyla pouze litera ústavy ale měla pro většinu  i ekonomický rozměr.

Vojenská služba byla čestnou občanskou povinností. Když jsme si hráli na vojáky se samopaly které jsme si vyřezali z prkýnek nikdo nechtěl být Němcem ale partyzánem nebo Rusem. V lese podle silnic se mnohdy našly  opravodvé zbraně po prchajících Němcích ale ty jsme pečlivě opatrovali a ukrývali. Já jsem se pyšnil Luger P.08.

Dobrorodružné klukovské sny jsem si  splnil   s kontem  cirka  80 kusů trofejové zvěře   a to i  z Afriky, kamzíka z  Alp,  medailového jelena z Krušných hor, medailového siku z Doupovských hor, 136 samostatných  letů včetně malé akrobacie, službu na námořní jachtě  odškrtávám splněno.