Tample

Slovo úvodem :

František Mikule, č.p. 33: Byla na mne před několika lety za starostování Jana Ducháčka vložena žádost, abych napsal dějiny obce Tample, mohu tak učinit jen potud, jak sahá moje paměť a jak vím z doslechu od jiných starších.

Josef Ježek, č.p. 42 : Kroniku začal psát F. Mikule 18.4.1916, první opis pořídil A.Říha v roce 1929, druhý opis v roce 1961 J.Polák, třetí opis v roce 1976 pořídil Josef Ježek, plukovník ve výslužbě.

Antonín Šolc, č.p. 21(75): V roce 2000 Ježkovo vydání kroniky opsal a  doplnil Antonín Šolc za pomoci Františka Ducháčka, č.p. 17 a které fotografiemi ozdobil Josef Dejmek, č.p. 26. V roce 2000 byla kronika  publikována na internetu a tak jsme namísto tragédy opětovně předpovídaného zániku Světa z pracně přepisovaných  rukopisů skočili rovnou do digitálního věku. Díky tomu si  můžete při čtení naší kroniky nakouknout nejen k sousedům  ale dokonce až do Vesmíru.

Rukopis, originál pamětí Mikuleho, se Ježkovi přes veškeré úsilí nepodařilo vypátrat. Poslední stopa končí u zemřelé Boženy Stínilové v č.p.38. Ježek svůj opis pořídil podle Polákova opisu, získaného od paní Polákové, č.p.27. Dle sdělení paní Polákové, její zemřelý manžel kroniku opsal podle prvního (Říhova) přepisu kroniky Tample napsané F. Mikulem.

Obě světové války se odehrály někde v dálce. Měli jsme z pekla štěstí , že jsme nikdy ani nezaslechli výbuchy leteckých pum či dělostřeleckých granátů, kolem našich hlav nelétaly střely z kulometů či jiných mašinkvérů . Na frontu první světové války však naši rodáci rukovali. Ve Svojku je pomník rodákům padlým na frontě v letech 1914-1918. Za císaře pána Franze Josefa  a jeho rodinu z Tampelských rodáků  padli: Jan Dejmek, František Hadinec, Rudolf Horáček, Jan Janda, Josef Kracík, Josef Kučera , Karel Kučera, František Morávek, František Toth, Jaroslav Vinklář, Gustav Zajíc, ze Svojku to bylo dalších 22 mladíků. Kolo dějin ale také semlelo carskou rodinu v Rusku, následník Františka Josefa I , císař Karel I byl poslán do vyhnanství, Rakousko-Uherské mocnářství spolu s německým císařstvím a osmanskou říší bylo rozmetáno republikány. Rusko si ještě navíc obléklo kabát socialistcké revoluce. Války porodily nové mocnářství - Spojené státy americké. Obě světové války přepsaly dvakrát politickou mapu Evropy. Na přelomu milénia další mocnářství  jak bájný Fénix se zvedá z popele úpadku starodávná Říše středu. 

Na přelomi milénia si lidstvo povšimlo oteplování klimatu Země a stojí na rozcestí zda se přispůsobit, či s tímto fenoménem doby  cosi dělat. Dočkali jsme se že trojúhelník kosmického záření-Slunce-atmosféry začali studovat vědci v umělém mraku.

V roce 1918 a 1989 vypukla v Čechách a Slovensku demokracie. V roce 1989 jsem byl již tělesně přítomen a mohu o tomto podat svědectví. Projevilo se to tak, že stát velmi pilně začal opět přerozdělovat majetek, samozřejmě především novým činovníkům , lid kradl , boural sochy a přejmenovával ulice více než obvykle. Činovníci to nazvali také revolucí a proto, že netekla  krev tak prý sametová.  Poezie činovníků rozkvetla i o další nové lyrické příměry a růžové natírání problému jak řešit úděl lidstva. Dojmy jsou smíšené a mnozí z nás ani po 100 letech nebudou v básnickém popisu české demokracie v Žalmu z roku 1919 požadovat změnu. Pro úplnost uvádím, že v roce 1968 proběhla  rozcvička  na sametovou revoluci, kterou jsem  s všobecným nadšením  národa pro lepší uspořádání věcí veřejných  také prožil. 

Vzhledem k tomu, že v uplynulém století nebyla u nás v Tampli vyřešena naše historická otázka a to, zda do kysela brambory vkládat, či brambory ke kyselu přikusovat, jsem nucen bez povšimnutí nechati následující již méně významné skutečnosti jako byl zánik Království Českého ,  peripetie Republiky Československé s německým protektorátem a budováním socialismu ( následky to obou světových válek) , sňatek i rozvod se Slováky (pomníky našich revolucí ), které  popíší a vyloží povolanější. V příloze si dovoluji toliko předložit Anketu České tiskové kanceláře o tom, která zpráva byla ve dvacátém století nejdůležitější. Češi volili na přelomu milénia také největšího Čecha. 

Za Čechy Jaromír Vejvoda  Svět potěšil hitem století "Škoda lásky"  který byl hrán  v ulicích Prahy poslední noci tisíciletí. Za Čechy Jaroslav Hašek  Svět potěšil   bestsellerem jak se vzepřít proti vrchnosti s humorem a parodiemi všelikých   slouhů mocnářů "Dobrým vojákem Švejkem" 

Mikule: Obec Tample měla dle sčítání někdy v roce 1800 44 domovních čísel. Podle záznamů farních měla Tample kolem r.1700 asi 180 duší.

V dubnu 1866 když vypukla Rakousko-Pruská válka jsem byl odveden na vojnu do Jičína. Po všelijakých cestách jsem se v červnu dostal do pražské vojenské nemocnice, kde jsem byl Prušáky zajat. Ze zajetí jsem utekl domů do Tample. Po válce, která skončila mírem někdy v srpnu, vypukla cholera. V Tampli na choleru během 3 měsíců zemřelo 46 osob.

V Tampli bylo při sčítání obyvatelstva v r.1870 o 100 obyvatel více než v roce 1910. Ubylo 100 lidí, města a průmyslová místa zato vzkvétají. Zvláště v roce 1870 při stavbě Severo-západní dráhy na Trutnov ubylo v Tampli několik stavení.

Původně bylo v Tampli 11 statků i s mlýnem. Louka zvaná Ohrada byla také rozdělena na 11 dílů a každý měl právo za jistou roční činži louku užívati.

Za mého mládí v letech 1850 až 1860 neměl mimo statků a několika chalup nikdo krávu. Teprve po rozprodeji polí k č.p.15 Antonína Ducháčka v roce 1870 a vyhoření Kocourkova statku č.p. 27 v roce 1877 přišlo pole do pachtu a bylo možno každému domkáři držet dobytek. Dříve každý baráčník se zabýval tkalcovstvím. V každém stavení vedle větší světnice byla malá světnička, či dvě, kde se pracovalo na tkalcovských stavech. Při hospodářích byli v domě podruzi, kteří místo platu a nájmu měli povinnost každý druhý týden se starat o palivo a topení.

Naši sousedé na internetu : Stará Paka,Nová Paka, Libštát, Roztoky, Jilemnice, Lomnice nad Popelkou, Bělá, Kruh, Svojek 

 Turistický průvodce po okolí Tample

Šolc : TAMPLE – ves v údolí Tampelského potoka / “Tampelačky” (pravý přítok říčky Olešky) v Krkonošském podhůří je prvně připomínána v Zemských deskách v XV. století jako součást Kumburského panství. Ruiny hradu Kumburk jsou viditelné z pražské silnice mezi Novou Pakou a Jičínem. 

Kolem roku 1400 tehdy Tampel s vrchem Jívou a Roškopovem tvoří samostatnou Královskou komoru. Sousední panství s tvrzemi jsou Svojkovo, nyní Svojek a Karlovo, nyní Karlov.

Tample je slovo výjimečné, jazykovědná glosa bude ještě v doslovu od souseda Ducháčka. V latině templum označuje věštecké stanoviště, nebo také místo poradního shromáždění. Bylo by jistě zajímavé právě tento etymologický základ názvu Tample doložit archeologickým objevem. Zatím se mne podařilo pouze objevit jedno kouzelné místo v dalekém Dublinu  kde jsem naše  keltstké předky vystopoval. Pokud tam opět zavítám, budu pokračovat v degustaci ještě zbývajících 445 variací whisky a legendu o Tampli jako středobodu Zeměkoule  žel již nerozšířím jako Šavel   o Betlému ale toliko snad obohatím  e-kronikou mojí rodné hroudy.

Chromcův místopisný slovník z roku 1926 uvádí katastrální výměru obce 266 ha, 60 domů , 302 občanů československé národnosti. Správní a soudní okres Nová Paka. Pošta, telegraf, železniční stanice Kruh, železniční zastávka Bělá. Četnická stanice Stará Paka, farnost Roztoky.

Statistický lexikon obcí Československé socialistické republiky z roku 1984 uvádí stav po posledním sčítání lidu a domů z roku 1980: 85 stále bydlících obyvatel s 31 obydlenými domy. Tample ztratila svoji samostatnost a je z hlediska správního pouze částí obce Svojek. Správním okresem jsou Semily a v Semilech je také sídlo našeho Okresního soudu. Po mém náhledu puvoár jakéhosi kulturního a spirituálního centra rodného kraje má Nová Paka, více se dozvíte v Novopackém muzeu.

Zemědělská půda s výjimkou půdy pana Bohumíra Fejfara je na konci našeho století obdělávána v rámci Agrodružstva vlastníků se sídlem v Libštátě. Jedná se o právního nástupce socialistického Jednotného zemědělského družstva. Dobytek po domech se již nechová, kravín družstva je ve Svojku a Libštátě, v Tampli je družstevní hala pro výkrm kuřat na maso (brojlerů) a vepřín.

Politické režimy se mění, módy odcházejí, hrdinové včerejška se stávajíí  terčem posměchu dneška jenom  pocity  člověka zůstávají. Stav vědecko-technického pokroku na přelomu tisíciletí jsem se  do kroniky rozhodl připsat. Zastávám názor, že povaha člověka se po celé psané dějiny lidstva příliš neměnila. Taktovku pokroku a blahobytu lidstva drží vědeckotechnický rozvoj.  Zlom milénia zastihlo Tampli ve tzv.třetí etapě industriální revoluce tak jako většinu naší civilizace plnou silou.

Tample má železniční zastávku, ale vzhledem k tomu, že téměř v každém domě je dnes auto, stává se železnice stále více dopravním skanzenem. Pro čtenáře budoucí, auto na za mého dětství neměl v Tampli ještě nikdo, chodilo se hodně pěšky, jezdilo povozem koňmo, delší cesty již naštěstí vlakem. Když za mého dětství nějaké auto do Tample zabloudilo, jako kluci jsme běhávali za ním a čichali výfukové plyny jako odér velkého světa techniky. Dalším technickým reliktem minulosti se stal telegraf, který byl nejblíže na železniční stanici v Kruhu, dnes Roztoky. Nyní každý dům v Tampli má od roku 1998 telefonní přípojkou podzemním kabelem. Na přelomu tisíciletí je v Tampli 15 domovních telefonních stanic, které jsou však nahrazovány mobilními telefony. První telefon v Tampli byl v kuchyni hostince u Krausů, přirozeném i geografickém středu obce , někdy kolem roku 1950. Byla to takzvané veřejná telefoní stanice která nesloužila k dnešnímu nekonečnému tlachání ale k přivolání lékaře pokud někdo onemocněl tak že musel ulehnout, k přivolání pana faráře k poslednímu pomazání a někdy i k pomoci zvěrolékaře pokud otelení nemohl hospodář zvládnout sám. Fenoménem moderní komunikace přelomu milénia se  stal  bezesporu mobilní telefon, nyní krabička o 100 g která se vejde do dlaně a hlavně nepotřebuje žádné připojovací kabely. Vedle mluveného slova přenáší také krátké písemné zprávy, fotografuje, naviguje  etc.V roce 2009 je v Čechách  více mobilů než obyvatel, i s kojenci na 100 obyvatel  máme  124 mobilů. Skvělí chlapíci kolem Steve Jobse dali Světu báječný iPhone nad kterým nejen vrstevníci Grahama Bella ale i dnešní senioři out žasnou. Senioři in však vědí, že když pan Bell chtěl uskutečnit první telefonický hovor měl již na drátě tři zmeškané hovory od Járy Cimrmana. Stále efektivnější je propojení mobilních telefonů s celosvětovou sítí počítačů -internetem. Moje vize (ale nejen moje ) o hybridu osobního počítače s mobilním telefonem a jeho masovém rozšíření  historie rychle dohání , v roce 2010 vedle iPhonu máme také  iPad  a chytré telefony  dalších výrobců.. 

Po celý můj dosavadní život, více jak půlstoletí, je pro obyvatele Tample samozřejmostí plná elektrifikace. Pan Mikule psal kroniku pod petrolejovou lampou. Obec byla elektrifikována v roce 1926, první vodovod byl zaveden v roce 1939 do místní právě dostavěné školy, v pořadí třetí, dále pak pro č.p. 7 a č.p. 66.

V každém domě je dnes rádio a televizor. Když jsem se narodil televizor naši rodiče neznali a rádio bylo v domech několika fanoušků HiTech hraček, které měla i naše chalupa. Ve  světničce dědečka a babičky byla  taková mluvící bedýnka od které byla do zahrady natažena  asi 80 m drátová anténa.  Moje dětská mysl tehdy řešila hlavolam, jak tím předlouhým drátem se dostávají ti pánové do naší chalupy který si nechal Nikola Tesla patentovat v roce 1911.  Televize, tento anglický vynález z roku 1926 , dorazila do Tample v roce 1953, chodilo se k Zikšovým (č.p. 20) dívat na televizi jako na biograf. Televize měla tehdy černobílé malé obrazovky a první aparáty byly s elektronkovými lampami. Příjem byl pouze jednoho programu, vysílání bylo zprvu pouze několik hodin denně. Vysílalo se živě a noviny nezveřejňovaly program ale podávaly zprávy o včerejším vysílání. Televizory jsou nyní s polovodičovými prvky a velkým barevnými obrazovkami, není problém přes satelit v Tampli se dívat na celodenní televizní programy vysílané i v zahraničí .

Většina obyvatel Tample, jakož i celých Čech po večeři sedá k této zázračné bedýnce a sleduje v přímém přenosu obrazem i zvukem události z domova i z celé planety Země. Lidstvo se brouzdá po blízkém vesmíru, viděli jsme v televizi šlapat americké kosmonauty po Měsíci a dálkově řízené vozidla bez posádky projíždět se jak po Měsíci tak po Marsu.

Dalším fenoménem jsou osobní počítače, které se staly velkými pomocníky člověka v duševní práci. Počítání je jenom dílčí stránka činnosti počítačů. Počítač je také především inteligentní psací stroj a encyklopedie nebývalého rozsahu. Já sám píšu kroniku na osobním počítači, který mám připojen přes telefonní linku do světové sítě počítačů Internetu. Veškeré vědění lidstva se z knih, novin a časopisů stěhuje do svojí elektronické podoby. Na Internetu můžeme číst ze svého pokoje v novinách a časopisech celého světa. Samozřejmostí je, že všechny světové firmy prezentují svoje výrobky v elektronických prospektech, je možné přes Internet na druhém konci světa již řadu výrobků i nakupovat. The World Almanac 2000 jsem měl od vložení do virtuálního nákupního košíku někde v Americe na www.amazon.com za 7 dní na svém stole. Na Amazonu Vám také prodají elektronickou knihu Kindle , spíše knihovnu a můžete si svých 1600 knih nosit stále ve své kapse. Na Internetu najdete nyní téměř veškeré poznání lidstva, je zde samozřejmě i největší encyklopedie světa - 32 svazková Britannica: www.britannica.com s  odezvou, rychlejší než listování v papírové knize. Můžeme ze svého pokoje také pozorovat Vesmír přes vesmírný dalekohled obíhající již 10 let kolem Země - Hubble Space Telescope, vyhlížet z vybraného hotelového pokoje na Pacifik, či potulovat se po Pražských věžích. Na významných místech světa jsou live camery, kterými kdykoliv se můžete stát pozorovateli planety Země. Mimořádně názorný přehled o vývoji počasí dávají satelitní snímky vývoje oblačnosti nad jednotlivými kontinenty,….etc. Za hranice naší sluneční soustavy odlétl americký Voyager , nesoucí pozdrav mimozemšťanům mimo jiné  se zdravicí v češtině spolu s ostatními 55 jazyky lidstva. Kolem Země krouží živé staveniště, Mezinárodní kosmická stanice  a ruská kosmická stanice Mir kde se střídají mezinárodní posádky kosmonautů . Lidstvo se také zakouslo do rozluštění tajemství hmoty , v obřím urychlovači na pomezí Švýcarska a Francie v CERNu je odhodláno pokračovat v rozebírání atomu na další a další  elementární částice  a Čeští vědci se na tomto největším výzkumuném projektu Evropy také účastní. 

Věda a technika lidstvo posunula za století fantasticky, Jules Verne byl pokořen . Fakt, že v roce 1903  vzlétl člověk poprvé eroplánem  do vzduchu a v roce 1969 první člověk přistál na Měsíci je toho názorným  a přesvědčivým důkazem.

Obec po stránce urbanistické (s výjimkou zániku Vlkova) se za celé století téměř nezměnila, po stránce sociální a ekonomické však zcela.

Místní obyvatelstvo je přestárlé, škola (mimo jiné velmi pěkná a zánovní budova) pro nedostatek žáků nejméně již 40 let nevyučuje.  Když tatínek začal chodit v roce 1917 do školy pamatoval se na 64 spolužáků, téměř z každého stavení posílali školáčka. Tzv.měšťanka byla pro Tampeláky ve Svojku a Roztokách. Když byl tatínek v učení řemesla  u pana stavitele Jana Šíra v Nové Pace  docházel denně 8 km  pěšky, když  na to 3x v týdnu navazovala pokračovací škola, vycházel z Paky ve 20:00 a doma ještě musel přiložit ruku k dílu. Zemědělské hospodářství dědečka vyžadovalo nasazení  celé rodiny 24 hodin denně 364 dní v roce.

Řada domů je využívána toliko jako rekreační chalupy pro obyvatele z měst. První odliv obyvatel vesnice do města v rámci počátku průmyslové revoluce zaznamenává v roce 1870 již pan F. Mikule. V roce 1900  u nás žila plná polovina obyvatel ve městech a v roce 2008 již tento stav se týká celé naší planety Země. Charakter vesnice se definitivně mění v letech 1950-1960, kdy vesnice popsaná F. Mikulem se radikálně proměňuje, systém zemědělské malovýroby kombinovaný s přivyděláváním si řemeslem zaniká a nestydím se konstatovat, že navždy. Blahobyt v České kotlině v uplynulém století stále rostl. Navždy také zaniká omezenost poznání a pohybu, celý svět se díky novým formám komunikace a cestování letadly stal vesnicí - Global Village. Skončila éra hospodáře pevně spojeného se svojí půdou a domem. My home , my castle už neplatí ani pro Angličany. Přestáváme být občany nejen své obce ale i svého státu, stáváme se stále více občany Evropy a dokonce celé planety Země. 

Zemědělská výroba nabrala charakter průmyslové výroby, těžká fyzická práce je nahrazena stroji, kterým už dávno naše políčka pro ruchadla bratranců Veverků nevyhovují. Žně, původně záležitost veškerého obyvatelstva vesnice se stala akcí pro několik kombajnérů, kteří svými úžasnými stroji při poslechu hudby v klimatizované kabině nejen obilií pokosí ale i vymlátí. Cep již dnešní zemědělc zná pouze z muzea, samovaz a mlátička snad ještě někde reznou  zapomenuty ve stodole. 

Moje dětství byl na samém závěru zemědělské malovýroby představující trakař, kosu, hrábě, kravku ve chlévě a na místě dědečkova tkalcovského stavu tatínkovo dojíždění do Paky, Vrchlabí, Jilemnice za  prací jsou již jenom historií, kterou nikdo nevzkřísí.

Dále následuje popis jednotlivých domů obce Tample, kdy vždy počáteční popis je od autora kroniky, ctěného a osvíceného pana Františka Mikuleho nar. 24.5.1845. Číslování drží pořádek vzestupných čísel od Roztok, horního konce ke Svojku a Bělé, dolnímu konci Tample. Pokud pan Mikule užívá pro výměru korce, pak se jedná o starou českou plošnou míru asi 1/4 hektaru, přesně 0,2877 ha.

Historické domy do roku 1810, či jejich přestavby mají čísla popisná do čp. 44, jak bylo uvedeno v obecní knize na vybírání daní. Život a stavění domů v Tampli pokračovalo dále až k  čp. 66.

Podle Tereziánského katastru z roku 1774 jako majitelé původních 11 Tampelských statků jsou zapsáni: Martin Podzimek,Adam Podzimek, Eliáš Paczelt, Jiřík Ducháček, Jan Prášil, Jan Petráků, Petr Prášil, Adam Šanda, Adam Vinklářů, Tobiáš Zikeš a Tobiáš Klikar. (fassi číslo 777 pro Panství Kumburk a Úlibice Tereziánksého katastru Českého království Národního archivu v Praze)

Horní část Tample na pozadí Krkonoš s Černou horou
Už za humny to bejvávalo Krakonošovo, kterej na prašiuky a šidulid byl setsafraportsky přísnej..

Tample a Svojek z ptačí perspektivy

Čísla popisná:

Č.p. 1 je statek "Na hladově" . Proč byl nazýván Hladov jsem nikdy neslyšel.

V letech 1870-80 tam žil výměnkář Jakoubek Janoušek, který chtěl postavit na starém krchově v Roztokách kapli, aby se v ní odbývaly služby boží hned po pohřbu. Nestalo se však tak, snad tomu nechtěla rodina. Pozemky tohoto statku pustly a ladem ležící zarůstaly trním a malými lesíky.

Říha: Dle ústní tradice v č.p. 1 býval před mnoha lety hospodář, kterému se zle vedlo. Byl dlužen jednomu tkalci a tomu konečně přepustil statek za pečení chleba a odešel s rodinu ze statku, přitom myši v doškách na střeše pískaly hlady, když se s ním loučily. Potom v tom statku bylo jenom bohatství.

Ježek: Jiná verse šířená ústním podáním praví, že tam přespávali různí kupci a jednou se zde 2 bohatí obchodníci ztratili. Při budování cesty od Kruhu ke mlýnu v Dolánkách se měly v zemi nalézt dvě lidské kostry. Ještě za mé paměti se jezdívalo potokem.

Po 1. světové válce tam špatně hospodařil František Janoušek, který si hleděl více pití. Zemřel poměrně mlád, i jeho žena a dceruška na tbc.

Šolc: V roce 1947 kupuje zpustlé hospodářství Josef Jerych od Barbory Hadincové. V roce 1958 manželé Jerychovi vstupují do tehdejšího Jednotného zemědělského družstva. V roce 1967 je vystavěn dům nový a starý zbourán. V roce 1972 kupuje dům syn Josef Jerych mladší se svojí manželkou Milenou. Dům je užíván k trvalému bydlení.

Pan Jerych název Hladov doplnil o třetí verzi: V dobách hladu zde bylo skladiště obilí, které se zde rozdělovalo.

Pokud snad název “Hladov” měl evokovat bídu, pak dnešní podoba by nejspíše přivodila název “Bohatov”. Dnes je č.p. 1 pěkný moderní dům doslova s parkovou úpravou okolí a mimořádně kvalitním anglickým trávníkem.

Č.p. 2 byla pazderna, která stála vedle cesty od statku č.p.1 ke dráze a k tomu statku patřila. Asi v roce 1860 vyhořela a novou postavili na poli kde nyní stojí. Pazderna byla dost pěkně postavená, ale shořela zase, potom byla postavena na tomtéž místě, ale ne již tak nákladně.

Ježek: Pazderna ačkoliv byla zděná, měla štít z prken.Za mého mládí tam bydlela rodina tesaře Forberských a ve světničce bydlil jeden z mnoha Tampelských flašinetářů Vydra. Jeden ze starších flašinetářů Pavel Janoušek, mdlého rozumu jednou, když přecházel trať na Janouškovo pole, zamával na přijíždějící vlak svým červeným šátkem. Vlak zastavil a Pavlíčka odvezli do Staré Paky, když tam zjistili o koho jde, odvezl ho vlak zpět do Kruhu.

Šolc: Zajímavostí domu je , že stojí na rozhraní katastru čtyř obcí: Tample, Svojek, Kruh a Roztoky. V roce 1960 je č.p.2 na žádost majitele, vzhledem k polím v katastru Kruh přičleněno k obci Kruh a dostává zde č.p. 51.

Stav pazderny v roce 1939: střecha došková, 2 místnosti s povalovými stropy, dřevěnou podlahou. Síň bez okének a stropu, podlaha udusaná hlína , na místě dveří vrata. V horním rohu síně kopa slámy, sloužící jako záchod, který u pazderny nebyl. V domě byla ještě jedna neobytná místnost a to od doby rozmetání komína bleskem. Naposledy v této světničce žila paní Bažantová.

V důsledku odsunu Čechů ze Sudet v roce 1939 zakupuje pazdernu Bohuslav Šír, původně bytem Roudnice v Krkonoších. Pan Šír dům opravuje, pokrývá střechu eternitem, staví suchý záchod a chlév. . Po válce je vybudována studna a žumpa a dále dům vylepšován. V domě bydleli rovněž Havlovi,-rodiče paní Šírové, celkem 7 lidí.

V roce 1950 se žení syn Blahoslav Šír a dochází k převodu vlastnictví domu na něho včetně zemědělských pozemků o výměře 3,24 ha. Pozemky jsou začleněny v roce 1960 do vznikajícího Jednotného zemědělského družstva Kruh. Je zrušen chlév a přeměněn na garáž pro auto a dílnu. Dům je užíván k trvalému bydlení.

Původní Tampelská pazderna však byl dům č.p.34 u mlýna.

Č.p.3 Podobně jako kdysi pustly pozemky na statku čp.1, tak to vypadalo i se statkem č.p. 3. Slyšel jsem doopravdy, že ze dvora Žďáru honili dobytek přes roli, která patřila Prokůpkovi z Prklína na pastvu na pole k Hladovu a na Zikšovo. Ostatně v Tampli bylo málo orné půdy, lesíky se střídaly s polem a nebylo nic do lesa ani do pole. V lese se porážely jen větší kmeny a menší se nechávaly až dorostou, proto stály v lese jen zakrslíci a celý les byl starý a zakrslý. Aby se les vysazoval o tom nikdo nic nevěděl, nedělali tak ani páni, les jen vyrůstal ze semen.

Statek č.p. 3 patří odnepaměti rodině Zikšově. Asi v roce 1870 byla zde přestavěna světnice.Byla dříve roubená a stála čelem k východu podél cesty. Nová byla postavena čelem k cestě a severu, z krčků dřevěných.

Šolc: V roce 1951 je nadále dům ve vlastnictví rodiny Zikšových. Dům je užíván k trvalému bydlení.

Č.p.4 Chalupa náležela Kmínkovi a nynější rodina Mejsnarova chalupu vlastnící, pochází z Roztok. Chalupa byla původně dřevěná a nový majitel Josef Mejsnar ji v roce 1889 vystavěl z cihel.

Šolc: V roce 1951 je dům nadále obýván rodinou Mejsnarových. Dům je užíván k trvalému bydlení.

Č.p.5 Tato chalupa patřila k panství semilskému, jakož i několik chalup v Kruhu. Louka ke Kruhu před Kmínkovými patřila k čp.5 a nazývala se dlouho “Semilka”. Přikoupil ji k čp.1 Janoušek někdy v roce 1840, jakož i pastvinu v “dolech” mezi lesem a roklí, která též patřila k chalupě čp.5, kde žila rodina Suchardova.

Říha: Sucharda byl lesním na panství Vrchlabském v r.1884. Od roku 1900 chalupu vlastní Hynek Zajíc, zvaný Lukavský (říkalo se tam pak na lukách).

Šolc: Zajícovi se přistěhovali do Tample ze Staré Paky. Dříve kolem chalupy vedla cesta na Kruh a Roztoky. Chalupa byla známa pohostinností svých obyvatel, skoro každý pocestný se zde rád zastavil, byl srdečně přivítán a pohoštěn. Ve velké světnici-roubence se hrávalo ochotnické divadlo a pořádali báli.

V letech 1962 až 1974 žil v domě Petr Bláha. V roce 1974 chalupu kupují manželé František a Marie Nedvědovi z Prahy. Chalupa byla již ve špatném technickém stavu a doznala rekonstrukce, hospodářská část byla zrušena. Dům je užíván pro rekreaci.

Č.p.6 patřilo Karlu Zikšovi.Stálo dole pod břehem,bylo ze dřeva, čelem k východu (Roztokám). Zikš sobě zařídil obchod se smíšeným zbožím, potom prodej kořalky, dále i piva. Držel muziky a v roce 1864 vystavěl nad stavením a za stavením na staré budově taneční sál, komory a hostinskou místnost čelem k cestě, protože Tample byla odnepaměti milovnice tance a také trochu pití. Když byli sousedé v ráži, říkávali “kmotře půjč mi kmotru,já se zdráčím”. Veselého života byl nový sál plný skoro každou neděli, ponejvíce při flašinetu. V roce 1897 sál v neděli o posvícení se stal obětí požáru. Byl hned v roce 1898 tehdejším majitelem Grofem z kamene vystavěn. Původní dřevěný sál byl na pilířích, obrácen čelem do Tample a vedla k němu z cesty pavlač. Po Grofovi se stal majitelem Luňák z Vrchlabí v roce 190…

Ježek: Když kupoval hospodu pan Luňák z Vrchlabí, kde měl jako národovec těžké podmínky mezi Němci, dosavadní majitel Grof ho chtěl napálit a tak si pozval do hospody mnoho sousedů a napájel je v ten den večer zdarma. Luňákovi tvrdil, že hospoda je tak plná každý den. Jaké však bylo zklamání nového majitele, když byla pak většinou prázdná. V neděli tam sedávalo u karet pár strejců z Tample a Dolánek při jednom pivu nebo panáku kořalky. Dejmek zvaný “Kofroň” z č.p.20 si sebou dokonce nosil tvaroh hořčák v hrnečku.

Luňák a jeho manželka byli velkým dobrodiním pro celou obec i okolí-spravili kde komu různé zlomeniny, vykloubeniny a vyhojili svými mastmi mnohé rány. Jen v naší rodině spravili nejméně tři zlomeniny rukou a nohou. Hostinec mnoho nevynášel, zvláště když v Tampli byly pak již tři, tak rodinu živilo malé hospodářství.

Šolc: Podle Textilního věstníku z roku 1908, měl Vilém Luňák se svojí ženou Marií odejít po všelikých ústrcích a bojkotu od německého obyvatelstva z Vrchlabí v roce 1908. V Tampli Vilém Luňák také vypomáhal sousedům ve styku s úřady sepisováním různých žádostí. Syn Josef Luňák za první světové války byl na frontě v Itálii a na Haliči. Do rodiny se přiženil bývalý Vojenský velitel Vrchlabí z roku 1945 plukovník in memoriam Jan Cába.

Dům slouží k rekreaci rodiny Cábových, trvale bydlících v Ústí n./L.

Č.p.7 stávalo na louce pod cestou , asi 60 kroků od stavení č.p. 6. Toto stavení nadobro sešlo věkem a protože se tehdejší majitel o opravu nepostaral už za mého mládí nadobro zmizelo.

Říha: Uvolněné č.p. 7 dostal pak statek, postavený na poli od č.p. 25 u statku č.p. 66. Jeho majitelem je František Fejfar, syn Antonína Fejfara/Burše z č.p. 25.

Šolc: Bratranci Fejfarové v 20.letech vybudovali zde samospádný vodovod, který byl později zaveden do školy. V roce 1969 koupil dům Ing.Vít Šorm z Prahy, dům slouží k rekreaci.

Č.p.8 bylo též stavení ze dřeva u malýho Janouška od roku 1860.

Ježek: zde žil i Pavlíček Janoušků připomínaný u domu č.p. 2.

Říha: Od roku 1922 patří Jar. Kučerovi, který barák v roce 1928 znovu zřizoval a opatřil tvrdou krytinou.

Šolc: V roce 1951 je znamenáno, že dům je prázdný, v současné době užíván pí.Štychovou.

Č.p.9 byl barák bez polí. Až v roce 1870 přikoupil majitel Korbelář pole od Šandova/Ducháčkova statku č.p.15. Stodůlku přistavěl v roce 1920 nový majitel Antonín Morávek.

Ježek: za mého mládí žila v tomto čísle vdova Korbelářová se svou dcerou, která nebyla zdravého rozumu, říkalo se jí Francka bláznivá. Barák byl stále uzavřen a Francku nebylo během dne vůbec vidět. Jednou otevřela dveře listonošovi a polila ho konví vody.

Šolc: V 50.letech obýván dům rodinou železničáře Antonína Morávka,který měl syna Oldřicha a dceru Boženu. Nyní je dům ve vlastnictví syna Boženy -Ladislava Knapa.

Pan Oldřich Morávek bydlí nyní v Jilemnici , do Tample jezdí a vzorně pečuje o sochu Svatého Antonína pod starou školou. Dům složí k rekreaci, o dům je příkladně pečováno.

Č.p. 10 byl barák s kusem louky při stavení. V roce 1885 patřil dohazovači Vránovi.V roce 1864 koupil Josef Mládek a Josef Petrů statek č.p.15 ve dražbě, od statku odtrhli pole k č.p. 55 a 10 a statek zase prodali.

Ježek: za mého mládí v tomto domě žil Wagner a od roku 1928 Ducháčkovi z Podrole. Ducháčková byla Wágnerova dcera.

Šolc: V 50.letech dům obýván rodinou rolníka Josefa Ducháčka v současné době rodinou Hadincovou a Víznerovou.

Č.p. 11 v roce 1854 vyhořelo. Pojištění tenkráte nebylo. Dům byl znovu postaven ze dřeva. Stávala při něm k cestě světnička vzadu, mezi kterou a stavením byla ulička. Dům patřil asi do roku 1900 Koudelkovým z Kundratic.

Šolc: V 50.letech dům obýván důchodcem Františkem Koudelkou a jeho ženou Lidmilou, v současné době je užíván k rekreaci rodinou Vlčkových a Škopových.

Od roku 2005 chalupu vlastní David Pacina z Jilemnice. Chalupa slouží ke komerční rekreaci. Pokud se chcete do Tample podívat, zřídit si základnu pro výlety do Krkonoš a Českého ráje klikněte www.ceskehory.cz

Č.p.12 byla nejlepší chalupa v Tampli. Původní potok tekl místem, kde jsou dosud znatelné “svojecké hony”, u chalupy k potoku se prostíralo pole a luka, z okna viděl majitel pod chalupou několik korců dobrých polí a luk. Dráha v roce 1870 prokopala nové koryto potoka hned pod chalupou a tím celý pozemek od chalupy odřízla a přístup pro potok a dráhu docela znesnadnila tak, že majitel půdu za potokem prodal.

Když jsem při tomto čísle tak musím popsat jistou událost. Asi v roce 1800 obýval chalupu Ducháček, kde se říkalo u Lánských.Měl bratra Jakuba, který se doma oběsil. Měl být pochován na starém krchově v Roztokách, protože císařský patent Josefa II. nařizoval, že i samovrazi mají být pohřbeni na hřbitově. Dolní Roztoka, Kruh, Prklín a Karlov se proti tomu postavily na odpor a nechtěly na žádný způsob oběšence pohřbít na hřbitově. Došlo to tak daleko, že přišlo vojsko z Jičína a za jeho asistence měl být Jakub zvaný Lánský na starém hřbitově pochován. Když ho nesli, šel lid po polích podle cesty a házel na průvod kamení Před statkem Zikšových došlo k první srážce lidí s vojskem a u hřbitova ještě k větší. Lid měl hřbitov obsazený a nechtěl pohřební průvod tam pustit. Při protivení lidu měla hlavní slovo Lída Prokůpková z  Prklína, mladá a svobodná. Při srážce s vojáky dostala pažbou přes oči následkem čehož časem oslepla. Protože Prokůpkovo na Prlíně patřilo ještě Tampli, připadla slepá Lída k výživě a opatrování obce Tample. Chodila, vlastně byla voděna dle rozvrhu po domech a podle daní od 1 do 14 dnů vyživována. Zemřela asi v roce 1868 moc stará. Ačkoliv byla slepá, stále předla na vřeteni len, sobě veškerou správu oblečení opatřila, prádlo si čistě vyprala.

Ještě před stavbou dráhy postoupil Ducháček chalupu starší ze dvou dcer Barboře, která se provdala za Prokůpka z Kruhu, Ducháček si pro sebe a ženu vymínil výměnek. Prokůpek dům prodal Antonínu Hudskému, který po náhlé smrti Ducháčka o žních 1866, se snažil Ducháčkovou/Lánskou všelikými ústrkami z domu vypudit. Dokonce nabádal svého švagra Kmínka aby Lánskou za odměnu otrávil. 10 let po smrti Ducháčka, Kmínek nakonec celou věc na muzice veřejně udal. Druhý den přišel ke mně jako starostovi strážmistr četnický Bayer z Nové Paky, hned šel ke Kmínkovi na Vlkovsko kde bydlel, věc vyšetřil a zaslal soudu. Za tři dny jsem dostal vyzvání soudu vykopat rakev s Ducháčkem/Lánským. V ustanovený den se dostavila komise a sice soudní adjunt Topol, zapisovatel Machytka, Dr.Keizlar a Kozinka a já s Josefem Dejmkem. Rakev byla již nadobro zetlelá, jenom v hlíně pod rakví byla vtlačena lebka, třísky kol lebky, na krku černý hedvábný šátek, zbytky žeber, holení kosti v hlíně zatlačené a všude sucho. Komise nechala dát hlínu zpod lebky do láhve , pak hlínu z míst kde byl asi žaludek do jiné láhve, dále ještě hlínu od noh a dalších dvou míst hřbitova. Láhve byly odeslány do lučebního ústavu v Praze. Za krátký čas přišel posudek, že Ducháček/Lánský byl otráven velkou dávkou arseniku. Hudský byl předvolán k soudu do Nové Paky a odtud odvezen k soudu krajskému do Jičína. Zatím Hudská děla vše možné aby Kmínka obrátila. Když byl Kmínek jako svědek k soudu povolán, opil se mluvil nesmysly, vyšetřující soudce ho nechal zavřít a po vystřízlivění znovu vyslýchal. Kmínek ale lhal a pletl vše dále. Hudský byl po 6 měsíční vyšetřovací vazbě v Jičíně nakonec pro nedostatek důkazů propuštěn. Kmínek bral od Hudských potají všelikou podporu. Když Hudský zemřel rodina se odstěhovala do Roškopova.

Ježek: Za mého mládí číslo 12 obývali staří Hamáčkovi, dřevěné stavení bylo již velmi staré.

Ještě horší osud než slepá Lída měl za mého útlého mládí jakýsi Tonda Hadinec, řečený koktavý. Byl ochrnutý na nohy i ruce a koktal. Byl vyživován po číslech a od domu k domu byl převážen na trakaři, byl ukládán po chlévech , nikdo ho nechtěl do světnice.

Šolc: V padesátých letech byla chalupa obývána rodinou železničáře Zdeňka Plíhala, bydlel zde ještě důchodce František Hadinec. V roce 1973 dům zakoupen J. a B. Štěpánovými. Dům slouží k rekreaci.

Č.p.13 je chalupa asi v roce 1780 od Hudských, po něm Ducháček-Krejčů odtržena od Šandova statku č.p. 15 asi ve výměře 5-6 korců.

Ježek: Chalupa byla dřevěná, čelem do středu obce. Za mne tam bydleli Ducháčkovi, přestěhovali se ze statku čp.56. Když se Julča Ducháčková vdával mnoho pekli až se rozdoutnal trám zazděný do komína. Ráno před svatbou chalupa vyhořela. Byl jsem u ohně, snad to bylo v roce 1927. Myslím, že novou stavbu zajistil nový majitel Nechanický.

Šolc: V padesátých letech v chalupě bydlela rodina dělníka Bohuslava Dejmka, Dejmkovi zde bydlí dosud.

Č.p.14 je dřevěný barák bez polí, bydlí v něm rodina Haasova, předtím Šolcovi.

Ježek: Haas, truhlář byl ve dvacátých letech jediným analfabetem v Tampli, podepisoval se třemi křížky. Dobře truhlařil, nábytek, židle, stoly ,lavice byly od něho těžké ale k nerozbití.

Šolc: V padesátých letech v chalupě pan Haas stále bydlel, nyní zde bydlí rodina Hrubých.

Č.p.15 je zbytek bývalého statku 120-130 korcích měřícího. Asi v roce 1840 dědili statek bratři Josef a Antonín Ducháčkovi po polovici. Starší Josef dostal pole se stavením, mladší Antonín si měl postavit. Antonín si vzal vdovu po zemřelém rychtářovi Skrbkovi z č.p. 44. Pole která měl u statku pronajal po kusech a bydlel u svojí manželky v č.p. 44. Při choleře v roce 1866 zemřel u svého švagra Jáchyma Křížka ve Svojku na choleru.Pole po svém otci Antonínu Ducháčkovi dědila jeho jediná dcera Jindřiška, která se vdala za rolníka Antonína Kužela z Prklína. Ten pole ”Šandovu hrobku” rozparceloval a v roce 1870 prodal. Na těchto polích stojí nyní č.p. 61, 62, 63, 64. Statek č.p.15 přišel v roce 1867 do dražby, pole nad č.p. 55 ponechal sobě po dražbě řezník Josef Mládek a pole nad Korbelářem č.p. 9 druhý kupec Petrů Josef.

Asi v roce 1780 byla majitelkou byla majitelkou celého statku č.p. 15 Šandová, vdova. Tenkrát v Tampli vedl hlavní slovo a měl velikou moc Christián Rieger, majitel mlýna v Tampli. Byl vrchním rychtářem, vedl také obchod s plátny, byl to zámožný člověk. Ten měl u Šandové půjčené peníze, ta nemohla vrátit a tak přišel statek do prodeje. Rieger jako majitel od statku odtrhl pole na Vlkovsku, dal nebo prodal je Ducháčkovi a ten sobě za statkem vystavěl nynější č.p. 13 a oženil se do toho. Bratr tohoto Ducháčka koupil od Riegra celý statek. Oba bratři Ducháčkové sloužili u Riegra jako čeledínové.

Šandová, když se měla ze statku s dětmi vystěhovat, šla do šatní truhly, vzala tam svatební zlatý čepec, šla pak na své bývalé pole, uhodila čepcem do brázdy a proklela pole na věčné časy. Ke statku tenkráte přináležel celý kopec Hrobka, nyní patří mnoha majitelům.

Syn Šanda sobě po prodeji statku sobě vystavěl č.p.54, rodina Šandova však úplně vymřela.

Ježek: za mne v č.p. 15 žili Hadincovi.

Šolc: V padesátých letech žila v čp.15 rodina rolníka Stanislava Hadince, rodina Hadincová zde žije dosud.

Č.p.16 byl barák bez polí. V roce 1870 sobě majitel František Šolc s půlí s Antonínem Ducháčkem z č.p.15 zakoupil 7 korců polí a přistavěl si stodůlku.

Ježek: za mne tam žil jeho syn Josef Šolc, krejčí. Říkalo se tam u Šolců na vršku. Starý dřevěný domek vyhořel a majitel postavil nový , zděný.

Šolc: V padesátých letech tam žila rodina dělníka Josefa Šolce, nyní tam bydlí Hadincovi.

29.července 2000 se v č.p.16 šenkovalo a bylo publikováno toto vydání Tampelské kroniky. Pršelo jen se lillo a tak jsme museli od kytary u táboráku pod přístřešek, kde jsme to probrali od Šumavy k Tatrám.

Č.p.17 byl barák s loukou u stavení. V letech 1870-80 tam bydleli Fejfarovi, potom Ducháčkovi.

Ježek: V mých letech byl již domek kamenný, měl již nějaká pole, neboť majitel měl stodůlku a choval krávu.

Protože Ducháčků bylo v Tampli mnoho, říkalo se zde u “U Kikiváků” , to snad byl zkomolený název pro jakési vdolky větších rozměrů.

Ve světničce bydlela jakási žena, nevím jestli byla příbuzná, říkalo se jí “kulatka”

Ducháček: Prarodiče jí říkali Frantina. Nebyla příbuzná.

Podle sdělení na záklopovém prknu přestavěli v roce 1871 dům Ducháčkovi. V roce 1911 barák znovu upraven. Světnice a síň postaveny z cihel a nad celým domem položena nová pozednice s krovy a taškovou střechou.

Od roku 1902 zde bydlel František Ducháček, syn rolníka z č.p.56 (1877-1941) s manželkou Pavlínou rozenou Jebavou z Víchové (1880-1962). Doma tkalcovali a děda také pracoval v dílně na výrobu střešních tašek a jiného zboží z betonu u švagra Krause v Bělé. V chlévě měli krávu.

Narodil se jim syn František (1903-1987)-můj otec a dcera Božena, která si vzala Františka Másla, syna Marie Šolcové č.p.75. Máslovi bydleli v Čisté u Horek, František Máslo byl význačným řezbářem.

Otec František Ducháček (1903) tkalcoval a později pracoval u dráhy v Královci. V roce 1935 se oženil s Jiřinou Šparlinkovou ( 1911-1989) ze Štítů na Šumpersku. Po Mnichovu se otec vrátil do Tample, pracoval na dráze ve Staré Pace a matka byla v domácnosti, později pracovala v Jednotném zemědělském družstvu. Chovala se kráva a drůbež.

V roce 1935 se narodila sestra Dana, která žije v Bystřanech u Teplic, má syna Antonína a Jiřího.

Já jsem se narodil v roce 1940. Mám tři dcery, Jitku, Radku a Šárku. Já nyní žiji s manželkou Alenou v Kutné Hoře, pracuji u dráhy.

Od roku 1978 jsem vlastníkem domu, který nyní upravuji na trvalé bydlení ve svém důchodu.

V roce 1999 při výkopu kanalizace v nivě Tampelačky v hloubce 0,95 jsem objevil pozůstatky ohniště a střepy keramické nádoby. Jedná se o archeologický nález asi z 15.století.

Č.p.18 byl barák a něco louky u stavení, patřil Štěpánu Šolcovi.

Ježek: Dřevěný domek byl těsně pod silnicí. Byla zde otevřena první škola v Tampli. Ve velké světnici byla třída a v malé bydlel učitelský.

Šolc: Dům byl zatížen nesplácenou hypotékou, byl opuštěn a jako demolice na základě rozhodnutí soudu v Nové Pace byl dům v roce 1939 zbořen. Pozemky od obce koupili za 2.108 Kč Ducháčkovi z č.p.17.

Č.p.19 majitel Antonín Klikar přikoupil také pole od Šandova statku. V této době je majitelem Josef Koudelka, původem z Kundratic. Jeho zemřelý otec byl výtečným hudebníkem, chodíval vletech kolem 1880 hrát až do Ruska.

Ježek: dřevěný, s podezdívkou, dobře udržovaný domek podél silnice s hlavní světnicí ke středu obce. Stavením v těchto místech u silnice se říkalo Na rynku.

Šolc: V padesátých letech zde žila rodina důchodce Františka Koudelky, nyní je dům již zbořen.

Č.p. 20 je barák bez polí, od roku 1900 majitel Dejmek zvaný Kofroň.Barák byl malý a chatrný.

Ježek: Býval v něm nějaký čas malý obchod, prodávali zde mýdlo, svíčky a pro nás děti slaďáky a sladké dřevo. Baruška Dejmková dělala z krepového papíru věnečky ke krucifixům, které byly tehdy skoro v každé světnici. Při bálech a muzikách se cukrovím vystavovala v síni v hospodě u Krausů. Chodila též prosit na pohřeb. Na začátku 20.let se u Dejmků usadil Václav Biss od divadelní společnosti, oženil se s jejich dcerou Blaženou a hodně hrával v Tampli divadlo.

Domek 12.6.1926 vyhořel a byl znovu vystaven synem Antonínem Dejmkem.

Šolc: V padesátých letech dům obýván rodinou Jana Zikše, nyní rekreačně rodinou Hadincovou.

TAMPLE č.p. 21(75) roku 1912

Dům v proměnách času

V popředí: Alois, Josef, Marie, Antonín, Anna a Pavlína Šolcovi

Č.p.21/75 chalupa za vodou, nejdříve Fejfarova a od roku 1900 Šolcova. Od roku 1870 patří ke Svojku.

Ježek: Majitel Šolc byl řezbář samouk. Do kostela v Roztokách dělal betlem. Udržoval v Tampli Boží muka a sochu svatého Antonína.

Šolc: Zde jsem prožil v náručí maminky a babičky nejkrásnější období života a a zde započala moje Cesta. Narodil jsem se z lásky mladým zdravým novomanželům, radujících se jako většina lidstva z konce světové války, naplněných  nadějí lepších zítřků a spravedlivého uspořádání světa. 

Naše chalupa byla postavena jako fortelné velké stavení , je celozděná původně  s břidlicovou střechou. Podle kamenné desky zazděné ve štítě byl dům postaven v roce 1830. Původně se mělo jednat o mlýn, vyprávělo se, že konkurent, tehdejší tampelský mlynář Christian Riegr podnikatelský plán Fejfarovým zmařil rychlým odkoupením pozemku, přes který by měl jít náhon.

Na západní části naší zahrady býval na potoce proti chalupě dedečkova bratra Lojzíka  č.p.22 (nyní Ludvíkovi) u železničního přejezdu splav, odkud byl náhon k tampelskému mlýnu v č.p.33. Břehy potoka byly porostlé vysokými olšemi, potok byl plný pstruhů. Pstruhy jsme odjakživa chytali do ruky, když se ukrývali pod kořeny pobřežních olší. Potok, velká to ozdoba celého Tampelského údolí, odděloval naše pozemky kolem domu od obce a proto se u nás říkalo U Šolců za vodou, nebo také za potokem. 

Vedle chalupy stála  roubená stodola rovněž s břidlicovou střechou, k chalupě bylo něco přes 3 ha luk, polí a lesíka, převážně ve Svojeckém katastru. Hranice mezi katastry jde původním korytem potoka a tak naše chalupa byla v roce 1870 administrativně přičleněna ke Svojku, kde má č.p. 75.

Střed celého domu tvořila velká prostorná síň/chodba od vstupních dvěří v průčelí domu k zadním dveřím do dvora. Byla zde babičina jarmárka/spíž , udírna a strojní odstředivka na mléko k výrobě másla. Podlaha byla  z velkých kamených dlaždic, byl zde i v létě chládek a proto zde stávaly  konve s mlékem. Domovské právo v naší síni měly vlašťovky které zde pravidelně hnízdily. Dvůr tvořil  z jedné strany přístavek s horním chléven a z druhé strany stodola.Východní větší část domu byla velká světnice, kde dominovala zelená kachlová kamna s obytnou pecí, kde byla dvě lůžka. Vedle kamen byla pumpa na pitnou vodu, kamna měla medenec to je zásobník na stálý ohřev vody. Na peci stál vždy hliňák s kváskem na kyselo, které se často u nás vařilo. Recept na pravé krkonošské kyselo je přílohou kroniky.

Na západní straně domu byla světnička, kde za mého dětství měl dědeček a babička takzvaný vejminek, neboli doživotní bydlení a zaopatření otopem, stravou a jinou potřebnou pomocí. Dále byla komora, kde byly skříně se svátečním oblečením, potraviny a vůbec veškeré cennější věci. Také zde byl složený velký betlem asi se 100 figurami , dědečkova největší řezbářská práce, který se o Vánocích dával do velké světnice k vánočnímu stromu.

Půda byla veliká a poschoďová, zvláštní část tvořila sušárna a sklad koření, neboť babička byla  lidová léčitelka a kořenářka.Proto lékaře naše rodina neznala. U nás se také hodně sušilo ovoce, křížaly z jablek a švestky, samozřejmě na kyselo muselo být nasušeno dostatek hub.

Při drobného zemědělství se vždy přivydělávalo, dědeček Josef Šolc (nar.1862) doma tkalcoval a tatínek Antonín Šolc (nar.1910) zedničil, ve všech okolních vesnicích postavil nějaký dům. Chovali jsme hlavně kravičky na mléko a máslo, na poli se pěstovalo žito, brambory a len. Protože ve chlévě bylo až 5 kusů, byl každý kousek trávy pečlivě sekán . V rodném listě má dědeček i tatínek psáno rolník, římskokatolického vyznání. Dědeček celou rodinu vedl podle ius divinum/desatera. Prababička Eleonora Jírová, vyprávělo se , že byla vyššího stavu , když snad ona nebo již její maminka odešla z domova s prostým sedlákem, byla odvržena. U chalupy byl ovocný sad a zelinářská zahrada. Pokud  byly nějaké  přebytky , především  domácky vyráběné máslo  jezdívalo se prodávat  na trh do Nové Paky. Na první pohled idylka, ale ve skutečnosti k doslova horskému terénu našich pozemků dřina ráno od svítání do večerní tmy. Když dědeček tkalcoval jednou za týden až 14 dní chodil s plátnem a pro forotu pěšky až do Hermanových Sejfů/Rudníku u Hostinného. Tampelští tkalci chodili společně, vycházeli vždy kolem půlnoci, aby v 06:00 hodin stáli před faktorem. Než tatínek jel ráno “půlšístkou” ( 05:30 )  za prací musel stát na dvoře trakař trávy pro kravičky, které se už hlásily. Výrobní nástroje tvořily kosa a srp, hrábě, vidle, motyka , dopravním prostředkem byl trakař a někdy jenom nůše. Polní orbu nám dělal soused pan Jaroslav Dejmek ze Svojku č.p. 73, který měl koně. My jsme mu chodili vypomáhat o žních a bramborách, tatínek panu Dejmkovi také přestavěl chalupu. Kdyby vývoj kráčel  postaru, převzal bych hospodářství nebo na přání dědečka šel do katolického semináře. Já jsem pošilhával po kovárně nebo nějaké hájovně v horách ale jak se to nakonec seběhlo dopovím u popisu tampelské kovárny.

Dnes je rodná chalupa ve vlastnictví rodiny Pečených z Prahy a slouží k rekreaci. Já do Tample jezdím, starám se v Roztokách na starém hřbitově o rodinný hrob a pozemky za dráhou, kde lesničím. S výjimkou velké louky jsem vše v roce 1995 osázel smrkem. Sousedka paní Boženka Dejmková také nic nechová ani nehospodaří, louku aby to nebyla samá metlice a kopřivy její synovec Zdeněk Jirouš seká ale seno se pálí, protože dnes i mléko a vejce si na vesnici lidi radši koupí než by jej pracně vyráběli. A tak podobně je to s tím tampelským zemědělstvím na přelomu milénia v každé chalupě. Styl života vesnice, spojený s drobným zemědělstvím který jsem na našem případě popsal zanikl na konci 60.let.

Č.p. 22/74 chalupa za vodou a dráhou, majitel Šolc. Od roku 1870 patří rovněž ke Svojku, kam patřila katastrem již dříve. Od roku 1870 dostaly obě čísla domovní čísla od Svojku. Koláturou se hlásí do Roztok i pohřbíváním. Od té doby vydržovala obec Tample z ohrady lávku přes potok na cestě z Tample do Svojku.

Říha: Asi v roce 1927 byl na místě lávky postaven most, na který platila Tample, Svojek a oba majitelé chalup po čtvrtině.

Ježek: Mezi jmenovanou chalupou za dráhou a Tampelskou chalupu rovněž za dráhou č.p.65 na stráni při strouze ke mlýnu od splavu byl a možná ještě je kámen na památku smrti pruského vojáka z války 1866. Stalo se to takto. Tamplí procházel menší oddíl pruského vojska, nocovali v Kocourkově statku č.p. 27. Zde před statkem se dva vojáci vsadili, jestli trefí dalšího vojáka, který šel za potok na záchod, byli však překvapeni, že se to podařilo. Co bylo dále není známo.

Šolc: Chalupa původně patřívala také naší rodině, pradědeček Jan Šolc (nar.1832), se přistěhoval do Tample ze Žďáru jistě před rokem 1862, protože dědeček Josef Šolc (nar.1862) se narodil právě v této chalupě. Dědečkův bratr Alois Šolc (nar.1876) zde žil až do své smrti v roce 1941. Za mého dětství chalupu č.p.22 však již vlastnila rodina Chvalinova

Památník obsazení Tample pruským vojskem v roce 1866
(u nás si Prušáci dali pouze vlastní branku)

Krajem Dejmkova lesa, k jejich statku na kopci a dále do Svojku byla pěkná pěšina, dnes již neexistuje. Chodili jsme po ní do Svojku do konzumu nakupovat, babička na mne vždy pamatovala s nějakým bonbónem a tak jsem ji vždy rád doprovázel. Smírčí kříž na památku o zbytečné smrti neznámého pruského vojáka s jehož existencí si nebyl Ježek jist, byl v roce 2000 znovu objeven při vlastivědném průzkumu vnukem Františka Ducháčka z č.p.17, Josefem Hájkem.

Chalupa slouží k trvalému bydlení, její Svojecké č.p.je 74. Bydlí zde Zdenička Ludvíkova se svojí maminkou, vdovou. Hospodářství se zde také už dávno nevede,roubená stodola je zbourána, Zdenička jezdí do fabriky v Pace.

Zdenička Ludvíková (nar.1948), bývalá tampelská knihovnice, mě půjčila Ježkův opis kroniky, který je základem mého, v pořadí již čtvrtého opisu Tampelské kroniky.

Č.p.23 Dřevěný barák u silnice, majitel Antonín Tuž přikoupil pole od Ducháčkova statku č.p.26.

Ježek: Rodina se s Tample odstěhovala asi v 30.letech a začala vést obchod se zeleninou v Jilemnici. Nový kamenný domek vystavěl Jaroslav Kracík z č.p.52.

Šolc: V padesátých letech v domě bydlela rodina železničáře Jaroslava Kracíka, nyní zde bydlí paní Rozporková.

Č.p.24 je statek s 63 korci výměry. Majitelem před 100 byl Adam Ducháček, byl nějaký čas rychtářem a šenkoval. Prý se tam hodně holdovalo moku Gambrinovu. V letech 1850 až 1870 byli majitelé Hadincové, od roku 1900 Karel Militký, do Tample přistěhovaný, který byl starostou obce v letech 1922-1928.

Šolc: V padesátých letech zde bydlela rodina rolníka Karla Militkého, nyní zde bydlí Šturmovi.

Č.p.25 byl statek asi 60 korců. V roce 1870 při stavění dráhy se zde začalo šenkovat. V roce 1874 majitel statku František Fejfar postoupil hostinec mimo stodoly nejstaršímu synovi Josefu Fejfarovi. Sám sobě vystavěl na své roli nový statek, nynější č.p.66 a převezl tam ze vsi stodolu. Josef Fejfar v roce 1893 přistavěl sál.

V roce 1860 hostinec vyhořel. Na návštěvě byli právě rodiče manželky, Křížkovi ze Svojku. Spali pod střechou, byli probuzeni až když ke schodům pro oheň nemohli. Nejdříve skočil František Křížek a zabil se, jeho manželka se těžce poranila a zemřela si za týden.

Od roku 1900 patřil hostinec Václavu Krausovi, který se přistěhoval do Tample z Tužína.

Ježek: Hostinec se v mojí době stal střediskem Tampelské kultury. Již dříve se zde hrávalo divadlo ale v letech 20.-30.tých rozkvět divadla vrcholí. Jeviště stavěné na soudcích od piva a několika kozách se modernizovalo, dostalo novou oponu a další dekorace. Hrálo se uvnitř a v létě na louce u potoka. Byly hojné návštěvy, zejména při divadle v přírodě, kdy byla plná obec. Skoro každý občan přímo účinkoval jako herec nebo statista, nebo jinak vypomáhal. Bývala tam i cukrářská bouda cukráře Holubce z Roztok. Přirozeně nechyběla kapela a večer byla taneční zábava. Po několik let jsem býval nápovědou. V hostinci se konaly také bály a taneční zábavy.

Šolc: Poslední divadlo se hrálo někdy v 60.letech na obvyklém místě pod hospodou na louce u potoka. Kdy skončil provoz hostince si nepamatuji, vím že tehdejší Jednotné zemědělské družstvo na místě sálu mělo v mém pozdějším mládí truhlárnu, která je zde snad dosud. Dům není obýván.

Č.p.26 byl původně statek přes 120 korců. V roce 1844 dostal od statku nejstarší syn František Ducháček/Krejčů asi 56 korců a vystavěl sobě na poli celý nový statek č.p.56.

Ježek: starý statek pak asi zmizel. Domácího statku se ujal syn Josef. Dle všeho jeho chování nebyl asi úplně při rozumu. Pracoval pilně ale všechno jeho snažení vycházelo na prázdno. Pro každou maličkost měl mrzutosti. Měl ve službě nějakého člověka, kterému platil málo ale potom nechtěl platit ani to málo. Chodil stále bos, roztrhaný a nemytý. Byl všem pro smích a i děti si z něho tropily legraci. Držel několik volů k potahu ale dával jim málo žrát a tak byly jediná kostra. Držel jen jednu nebo dvě krávy a několik koz které se živily pastvou kolem stavení. Na Vršině měl les chodilo se tam v noci krást dřevo, v zimě kupoval dřevo od podruhů které mu v jeho lese nakradli. Majitel se do lesa bál aby nedostal bití. Nějaký les také prodal ale na splátky. Kupec po první splátce nechal les vykácet a další splátku již nezaplatil. S kupcem se v lese Joska Krejčů tahal o pilu a byl na krku notně pořezán. Kupec lesa byl nemajetný a tak každý soud byl marný. Hospodyně jeho také za moc nestála. Dobytek málo krmil, tak mu občas nějaký kus pošel, maso vařili ale než ho snědli zplesnivělo. Lidé žalovali četníkům a přišlo na obec nařízení maso odebrat a zakopat. Celá historie by se o něm dala napsat. Asi v roce 1867 se nechal pojistit proti ohni ale když přišlo placení tak všechno popřel. Musel přísahat ale dokázala se mu falešná přísaha, dostal tři měsíce , v žaláři nastydl a za několik měsíců zemřel. Statek dostali jeho dva synové, kteří ho rozprodali na kusy, nikdo z nich nic nemá.

Šolc: Původní dům zbořen, nově vystavěno Josefem Dejmkem, starostou obce a vynikajícím fotografem.

Č.p.27 Statek odnepaměti patřil rodině Hadincově. V roce 1849 po konstituci byl Jan Hadinec, ač neuměl tuze číst a psát zvolen do představenstva. Po čas představenstva šenkoval a bylo tam stále živo. V roce 1860 prodal statek Antonínu Kocourkovi z Kundratic a odstěhoval se do Oseka.

Říha: Kocourek šenk vypověděl a hleděl si pouze hospodářství. V roce 1977 na Tři krále celý statek i se stodolou vyhořel. Vyprávělo, se že požár byl založen místním paličem. Kocourek dal stavení do pořádku ale stodolu již nestavěl. Pole i statek dal do pachtu a tak zůstalo až do jeho smrti v roce 1889.

Ježek: Kocourek dal vystavět sochu svému patronu Svatému Antonínu Paduánskému při silnici pod statkem a vybavil ji na údržbu vkladem v záložně. Říkalo se potom, že se jedná o jediného svatého který má své peníze. Po první světové válce už z peněz nezbylo nic. Statek koupila v dražbě obec Tample a zřídila se zde druhá Tampelská škola. Z chléva vznikla třída, přistavěla se veranda se záchody, kabinetem a dřevníkem. Škola byla slavnostně vysvěcena 24.6.1890. Chodilo nás tam asi 40. Ve válce byla někdy škola zavřena pro nedostatek uhlí. Když pak zemřel učitel Králík, chodili jsme z dolního konce do Svojku a hořeňáci do Roztok. Králík žil s družkou, která měla syna Francírka, který se utopil v záchodové žumpě.

Nad silnicí před starou školou se při slavnosti 28.října, snad v roce 1920 zasadily dvě lípy, Masarykova a Wilsonova.

V roce 1938 po dostavění nové, v pořadí již třetí školy obec starou školu prodala za 21.500,-Kč Josefu a Anně Polákovým ze Svojku. Polákovi zachovali původní kroniku mlynáře Františka Mikuleho.

Šolc: V padesátých letech v domě žila rodina dělníka Josefa Poláka a železničáře Františka Ludvíka.

Č.p.28 Barák pod božími muky náležel rodině Prokůpkově. Byli to tesaři, sekyrníci a truhláři. Původní barák stával u potoka, až další byl postaven u cesty, jako stojí nynější kamenný. Protože měli na starosti zvonění, říkalo se tam U zvoníků. V roce 1870 předal Prokůpek barák synu Náckovi a sám si vystavěl barák na pozemku od Slezáka v Bělském katastru.

Ježek: V roce 1928 koupil barák od tam bydlící staré zvoničky Jan Řehák, zedník a válečný invalida. Brzy na to barák vyhořel ale Řehák si skoro sám postavil nový z cihel.

Šolc: Jan Řehák byl předválečným členem Komunistické strany Československa, za války byl zatčen, vyšetřován a zemřel v roce 1941. Syn Miloslav Řehák, povoláním autolakýrník byl za okupace totálně nasazen v Berlíně, odkud před koncem války utekl. Spolu s kamarádem Václavem Markem č.p.45 se pokusili 9.května 1945 na hranici Tample a Roztok odzbrojit německou vojenskou kolonu. Byli při tomto Němci zastřeleni, jejich pomník je při železničním přejezdu u zastávky a na místě samém, v Prklínských serpentinách.

Dům nyní vlastní rodina Tomkova a dům slouží k rekreaci.

Č.p.29 Chalupa patřila rodině Šolcově a stával nad cestou s průčelím k cestě. Chalupu stavěl Christián Rieger a je o tom v lomenici nápis. Poslední majitel Josef Šolc byl nábožensky založený a sečtělý, pořádal modlení u Božích muk, modlil se na pohřbech, předříkával při procesích, zvonil a staral se o náboženské výkony v obci, říkalo se tam u Podzvoneckýho Šolce. Zemřel v roce 1910, pak měl chalupu Janata, švagr učitele Antonína Zajíce z  Tužína u Jičína.

Šolc: V padesátých letech v chalupě stále bydleli Janatovi, v roce 1976 koupili chalupu manželé Havelkovi z Prahy. Chalupa slouží k rekreaci.

Č.p.30 obýval za mé paměti Kubánek, a pak Vrána jehož žena byla porodní babou. Potom byl majitelem Zikeš a posledně Kracík. Kracíková prodala chalupu koláři Nýdrlovi z Bělé a ten ji ihned prodal s výdělkem Fišerovým. Po vyhoření se Fišerová s dcerou Nánou přestěhovala do č.p. 30.

Ježek: Za mého mládí v č.p.30 bydlela rodina Kynčilova. Vpravo ve světnici měl Kynčil ševcovskou dílnu. Ševcoval většinou s jedním dělníkem nebo učedníkem. Dělal také boty na prodej, v neděli s nimi chodil na trh do Lomnice.

V malé světničce při horní cestě bydlela rodina polských židů, kteří do Tample přišli v roce 1915 při evakuaci rakouské Haliče. Každá obec musela několik rodin ubytovat. Jedna židovská rodina bydlela rovněž na Vlkově, ve Svojku jich bylo více a byl tam dokonce rabín.

Šolc: V padesátých letech v domku bydlela stará paní Fišerová, dnes je původní dům již zbořen. S tímto č.p.30 stojí na bývalém hřišti nový dům Janouškových.

Č.p.31 Barák obýval podle mojí paměti Kužel. Měl nevlastního otce Podrazila který chodil s flašinetem. Potom koupila barák Coufalová, vdova po strážníku dráhy, který se v roce 1915 oběsil.

Šolc: V padesátých letech zde bydlela rodina dělníka Václava Prokeše, potom František Byšický, od kterého v roce 1973 koupili dům manželé Miroslav a Marta Munzarovi. Dům slouží k trvalému bydlení.

Č.p.32 Barák jehož majitelem byl Prokůpek a potom rodina Fišerova, shořel v roce 1920.

Ježek: Matka s dcerou byly velmi pobožné, dcera snad denně chodila do kostela v Roztokách. V malé světničce žili tuláci Pecák/Prokůpek s Karolinou. V létě se toulali v kraji, kde sbírali puškvorec a potom jej v Tampli a okolí prodávali. Byli skoro stále pod vlivem alkoholu, kdekomu i sobě nadávali. Jeden čas žili v chatrči u lesíka Pod rolema a nebo také měli podobnou chatrč na Vlkovsku. Když bydleli u Fišerů tak Karla ukradla Fišerové nějakou jupku, potom se oni tahali a když si ji Fišerová vzala ještě jí vynadali a slíbili pomstu. Oheň založili oni, ale Fišerová se bála to udat aby jí nepodpálili ještě druhý barák. Když byl barák již v ohni, vzpomněla si Nána Fišerová na peníze od bratra vinárníka v Trnavě. Třebaže ji zadržovali, skočila oknem do světnice a peníze šťastně zachránila.

Šolc: Nový dům tohoto č.p.32 je třetí škola v Tampli, dokončená před II.svět.válkou. V padesátých letech ve škole bydlel učitel Josef Vaňouček, nyní je zde mateřská škola pro obec Tample, Svojek, Bělá a Libštát.

V tomto domě je také obecní byt, kde nyní bydlí Jan a Ladislava Fejfarovi.

                                    Tampelský mlýn s náhledem do údolí Svojku očima našich dědečků

Č.p.33 – Mlýn náležel v roce 1780 Christiánu Riegrovi, mlynáři a obchodníku s plátny a vrchnímu rychtáři. Roku 1841 koupil mlýn Mikule, který se do Tample přistěhoval ze Stružince. Dne 12.srpna 1870 při průtrži mračen nastala velká povodeň. U mlýna v Tampli protrhla hráz, poškodila zdi mlýna, stroje a kola, odnesla mnoho prken a klád s pily, potrhala splav, zanesla náhon a louky štěrkem. Při mírném počítání jsem jako majitel měl škodu přes 2.000 zlatých. Voda stoupla i do chléva a tak jsme jej odvedli do světnice, kde v kolébce ležel 5 měsíční syn Jaroslav na kterého jsme v tom zmatku zapomněli a jenom náhodou se mu nic nestalo. Náprava po povodni stála mnoho peněz a námahy. Když jsme vše dokončil, mlýn náhle dne 30.dubna 1877 o Libštátské pouti večer vyhořel. Oheň podle svědků povstal mezi mlýnem a chlévy a byl způsoben neopatrností zlodějů.

Na radu inženýra od dráhy jsem nový mlýn vystavěl na jiném místě, kde stojí dnes, blíže pod Kozincem za dráhou. Rozhodovalo přitom hlavně to, že bylo všechno tak poničené, že stavba na starém by přišla mnohem dráže.

V roce 1892 jsem koupil z rozprodávaného statku u Krejčů č.p.26 novou stodolu a postavil ji u cesty pod rybníčkem. V roce 1897 počátkem května ji úmyslně podpálil Antonín Ducháček z Roztok, rodem z Tample. Sám se potom šel do Jičína udat, byl odsouzen na 12 let žaláře. Když v roce 1909 přišel z trestu, do Tample přijel z Jičína v kočáře. Každý s ním však opovrhoval a brzy se v Březině v lese oběsil a všem lidem se ulevilo.

Ježek: Mlýn stal na druhé straně trati než dnes, tj. mezi dnešním strážním domkem a potokem., kolem pole k němu vedl náhon, který pak byl využíván na závlahu luk.

Starého pana otce jsme jako děti potkávaly na procházce s holí mezi mlýnem a závorami. Uctivě jsme vždy pozdravily “Pochválen buď Pán Ježíš Kristus” a on odpovídal “Na věky amne”. Často jsme se chodily dívat přes vantroky na mlýnské kolo a bavilo nás když stárek Patočka reguloval stavidla na rybníčku před strážním domkem, na náhonu k mlýnu a zavodňovacích strouhách.

Do mlýna jsme chodily nakupovat, byl tam smíšený obchod. Všude tam bylo čisto a dost služebnictva, které titulovala pana otce milostpane a paní-milostpaní. Při honech mu služka u lesa ohříval oběd na lihovém vařiči.

Senzací pro celou Tampli byla svatba jeho vnuček. Jelo na ní několik kočárů a páni v nich seděli v cylindrech. Večer u mlýna stříleli barevné rachejtle.

Autor kroniky zemřel dne 18.1.1923 a je pohřben v Bělohradě u své první ženy. Správy mlýna na dálku se ujal syn MUDr.František Mikule z Prahy. Mlýn začal postupně upadat.

Mlýn měl jako první elektrické osvětlení v Tampli, vyráběl si elektřinu dynamem na vodu. Při malém stavu vody byl mlýn poháněn naftovým motorem.

Šolc: Mlynář Mikule byl experimentátor v botanice, kolem mlýna je řada vzácných dřevin a nad Dejmkovou roklí  bylo Mikuleho arboretum. Chodili jsme tam obdivovat americké borovice-douglasky, stříbrné smrky a další  exotické dřeviny.Tatínek se dobře na pana mlynáře pamatoval, vyprávěl mnoho humorných zážitků ze svých  příležtostných prací ve mlýně. Prosté vesničany totiž  mlynář Mikule udivoval ve stylu , které se náramně podobal příběhům které známe z románu  Gustava Flauberta : Byli jednou dva písaři. Naše rodina se od nepaměti starala mlýnu o splav na potoce na západním okraji našich pozemků odkud začínal téměř kilometrový náhon k mlýnu. Za mého dětství byl mlýn již mimo provoz, vše chátralo. Vzpomínám si , že ve mlýně bydlel  přítel pana Mikuleho pan Josef Klein. Dnes je mlýn neobývaná ruina kterou vlastní příbuzní původního majitele Ing.Jiří Mikule a Mgr.Libor Mikule z Prahy.  

Č.p.34 bývalá pazderna u mlýna. Stávala před příchodem mých rodičů za vodou, kde je most silnice přes potok u dráhy.

Šolc: Tohoto popisného čísla č.p.34 byl v letech 1981-1984 vystavěn nový dům, který slouží k trvalému bydlení. Dům je mezi zastávkou dráhy a mlýnem. Dům obývají manželé Antonín a Irena Jírovi.

Č.p.35 Byl dřevěný barák náležející Františku Prokůpkovi.Stojí mezi obecní cestou Pod role a pod statkem č.p.56. Říkalo se tam U Kopečků. V roce 1870 stavení vyhořelo. Zapálili ho zloději, když si svítili sirkami u okýnka do komory, kde stěna byla obložena otýpkami z roští. Asekuraci neměli a tak utrpěli velkou škodu. Nový barák postavili za pomoci obětavých občanů, ba i pan Klázar z Kruhu daroval mnoho cihel. Za několik let přikoupil Prokůpek/Kopečků několik korců polí od rozděleného statku č.p.26 a přistavěl stodolu.

Ježek: Moje spolužačka, nejstarší dcera Antonína Prokůpka zemřela na tbc.

Šolc: V padesátých letech byl dům obýván rodinou chalupníka Antonína Prokůpka, kteří dům prodali v roce 1957 Bryknarovým. V roce 1984 dům zakoupen manželi Bartoškovými z Hradce Králové, dům slouží k rekreaci.

Č.p.36 je dřevěný zachovalý barák Františka Ducháčka. Majitel též přikoupil několik korců polí od Krejčova statku č.p.26 a přistavěl stodůlku.

Ježek: Dům vyhořel od blesku po II.světové válce.

Č.p.37 Barák v majetku Josefa Hadince, tkalce. Stál u potoka blízko kanálu , západně č.p.36. V roce 1870 jako sešlý rozbořen. Jeho místem teče nyní nový potok.

Č.p.38 je chalupa, kterou od dávna obýval Antonín Prokůpek, který byl svého času také rychtářem.

Říha: V lomenici byl původní nápis 1711 Jiřík Špičan a 1787 Franc Prokupek.

V roce 1845 nastoupil držení chalupy Antonín Říha nar.1820, který v roce 1880 přepustil chalupu své dceři Marii a zeti Josefu Podlipnému. ½ chalupy koupil od Podlipného lesní na knížecím panství Hořovickém Antonín Říha. Když byl dán do výslužby přesídlil do Tample a po smrti své sestry Marie Podlipné získal celou chalupu, kterou v roce 1924 s velkým nákladem zcela přestavěl.

Ježek: K Podlipným jsme jako děti rádi chodily, zvláště o prázdninách, když k nim přijížděla na dovolenou Říhova dcera, která byla na ředitelství dráhy v Hradci Králové

Měla gramofon na kličku s velkým trychtýřem , pouštěla nám písničky a tancovla s námi.

Ve světničce bydlel bratr Podlipné, Josef Říha. Byl velmi pobožný. Vlastním nákladem nechal před chalupu u silnice postavit kapličku Pany Marie, kde o svátcích večer svítila lampička.

Josef vyráběl hrábě, které byly jako vysoustruhované.

Šolc: Podle mého mínění jedno z nejhezčích rázovitých stavení v Tampli s pěkným okolím. V padesátých letech obýváno rodinou Antonína Stínila. V roce 1987 chalupu kupují manželé Ladislav a Věra Drahošovi z Pardubic. O stavení i zahradu je vzorně pečováno, využíváno k rekreaci a to i komerčně zahraničními hosty naší republiky.

Č.p. 39 je stavení Josefa Jíry, které v roce 1869 vykoupila dráha. Nový majitel Hanuš stavení rozebral a postavil na činžovní louce v místech sochy sv.Antonína. Proti tomu podal Antonín Koucourek protest a tak nakonec Josef a Čeněk Hanuš sobě postavili na Vlkově č.p.62.

Ježek: Když je zde znovu psáno o svatém Antonínu (ad.č.p.27), tak ještě připomínám nad mlýnem u silnice pod Kozincem stál velký dřevěný kříž s Kristem z plechu. V těchto místech jsme smekali čepice a ženy se křižovaly. Totéž se konalo hromadně, když tampelští táhli průvodem na horu Tábor na pouť.

Dům byl znovu vystavěn na Šolcově stráni v roce 1904 místním zedníkem Josefem Morávkem, který zde bydlí se svoji početnou rodinou. Morávek zemřel při cestě z Paky domů na kopci Jíva v roce 1930. Po I.světové válce si koupili Morávkovi gramofon a v neděli vyhrávali pro celý dolení konec obce, dříve vyhrávali na flašinet.

Šolc: V chalupě trvale bydlí rodina Morávkova.

Č.p.40 byl barák hned u dolení lávky. Při velkém větru v roce 1850 se pobořil a již nebyl postaven. patřil Šandovi.

Č.p.41 je nejmenší barák v Tampli.Bydlel v něm Petrák s rodinou a tchánem Jiříkem, pak krejčí Horáček a Fejkl, bratr Horáčkové. Nakonec zde bydlel Jan Kracík, narozený v čp.54.

Ježek: Domek stál asi 20 m od potoka, byl dřevěný, krytý došky. Byl tak malý, že tkalcovský stav se stěží vešel pod strop a ve světnici bylo pouze jedno lůžko.Vedle baráku byli schůdky z obecní cesty k lávce. Lávka byla ze dvou přitesaných kmenů a bidlem po jedné straně.

Při jedné jarní povodni byla voda až po okna, lomcovala barákem a proto jej sousedi připoutali řetězy a provazy ke stromům.

Kracík tkalcoval, ale také dělal dobré došky. Byl známou tampelskou figurkou, byl velmi malý a svérázný v mluvě a různých šprýmech, zvláště když si koupil kápku, nebo od někoho dostal. Jako vdovec skončil tím, že jednou večer, asi po kápce, spadl před barákem do potoka a utopil se. Dům byl při každé velké vodě zatopen a snad proto již dnes nestojí.

Č.p.42 je statek o výměře asi 56 korců, majitel Antonín Ducháček/Konopáčů. V roce 1870 novou světnici a lomenici zřídil a na to za rok zemřel. Vdově Marii Ducháčkové v roce 1874 statek vyhořel, dala jej znovu vystavět.

V roce 1905 kupuje statek František Ježek z Horní Kalné.

Ježek: Je to můj rodný domov a proto musím něco připsat. Statek podpálil podle řečí a snad i podle přiznání na smrtelné posteli Wágner z č.p.10. Ucházel se o vdovu Ducháčkovou ale ta jej odmítla.

Výměnkářka Ducháčková žila u nás ve světničce, říkali jsme ji všichni babičko, dožila se 91 let. Přežila své děti. Její syn Antonín nar.1866, kněz, zemřel doma 5.7.1904 a byl to nejslavnější pohřeb v Tampli.

Můj otec František Ježek nar.1878 v Horní Kalné zemřel v roce 1961 v Tampli. Otec byl dlouholetým velitelem hasičů, starostou obce v letech 1928-1936 a po několik let řídil i ochotnický spolek. Za jeho působení byla pořízena motorová stříkačka, vybudována elektrika a zahájena stavba nové školy č.p.32.

Jelikož nikdo z pěti dětí nezůstal v hospodářství, byl statek dán do pachtu a po válce po prodeji části pozemků a zboření stodoly byl dům prodán manželům Fejfarovým, původem ze Svojku.

Šolc: V padesátých letech zde žili manželé Josef a Františka Fejfarovi. Paní Fejfarová byla dcerou tampelského hospodského pana Krause. Provozovala se zde muzika a podporovalo tampelské divadlo. Byla zde opatrována Hasičská a divadelní kronika, ze které jsou pořízeny v závěru citované Stručné divadelní záznamy. Nyní zde bydlí Lelkovi.

Č.p.43 je statek asi 60 korců. Majitel, sedlák statecký Josef Hadinec, který byl v letech 1870-1873 starostou. Statek postoupil dceři Marii, která se provdala za Jana Ducháčka z čp.42 a který na statek přesídlil v roce 1905. Jan Ducháček byl starostou obce 1897-1900, pak 1902-1912, kdy v návalu duševní choroby se doma zastřelil z lovecké pušky. Když opětovně funkci převzal zpívalo se a hrálo “Roku tisícdevětsetdva do Tample nám přišla sleva, pan starosta, hlava obce, peníze však vydat nechce….., refrain: Trenčín, Trnava, Tample vyhrává…”

Statek přešel na jeho dceru Marii, která se provdala za Jaroslava Jandu ze statku č.p.15.

Šolc: Dům kupují v roce 1973 od Jaroslava Jandy manželé Josef a Karla Fišperovi z Prahy. Dům slouží k rekreaci.

Č.p.44 je statek asi 70 korců, jehož majitelem v roce 1848 byl Krbek, který byl rychtářem a šenkoval. Oba jeho synové Josef a František dostal polovinu polí, Josef navíc usedlost, František tehdejší pazdernu za statkem. František se ale oženil do Bělé a svůj podíl prodal bratrovi. Josef v roce 1870 přikoupil asi 23 korců v Bělé a 1877 starou a sešlou budovu znovu z cihel vystavěl. V roce 1906 celá usedlost vyhořela, údajně ji ze msty zapálil Pecák. Na statek se v roce 1909 přiženil Jan Mařas z Nové Vsi.

Šolc: V padesátých letech zde žijí Mařasovi, nyní zde žije muzikální rodina Adámkových. Dům koupili v roce 1988 od Romana Frydrycha z Kruhu a provádějí zde komplexní rekonstrukci při zachování původních prvků zemědělské usedlosti.

Č.p.45 barák vystavěný u cesty “Na ohradě”. Majitelem byl Zikeš, Hudský, Jan Ducháček a naposledy zedník Josef Marek.

Ježek: Markův syn Vojtěch se oběsil a jeden padl s Řehákem (č.p 28) na Prklíně při srážce s nacisty v roce 1945.

Šolc: V padesátých letech zde žila vdova důchodkyně Anna Marková (nar.1884) sousedka a přítelkyně mojí babičky Marie Šolcové. Žila sama a tak chodila denně pobejt. Nyní zde bydlí Váňovi.

Č.p.46 zděný barák nahoře v Tampli vystavěný Tužem původem z Lužan. Syn Josef po převzetí domu přikoupil více polí. Asi v roce 1910 barák od blesku vyhořel, byl znovu postaven.

Šolc: V padesátých letech zde žije rodina Tužova. Starý pan Jaroslav Tuž pracoval jako mistr ve fabrice. Nyní zde žije paní Johanovská.

Č.p.47 je zděný barák těsně nad cestou. Kdy a kým postaven nevím. Dlouho tam bydlel František Dejmek, mnoho roků obecní mladší, naposledy také poštovní posel, zemřel v roce 1910. Barák drží jeho syn, který je od mládí na dráze, nyní “fízr” parťák.

Šolc: V padesátých zde bydleli Hanušovi, nyní paní Chobotová.

Č.p.48 je domek vystavěný Na ohradě od Františka Zikše. Také se tam šenkovalo. U Zikše bydlel jeho švagr Hamáček, který v roce 1848 pašoval střelný prach z Pruska. Jednou, když vyráběli doma dílce (1/4liberky a ½ liberky) a svítili loučí od jiskry prach vybuchl , Hamáček na zranění za několik hodin zemřel a Hámáčková přišla o oko a byla v obličeji samá jizva po popáleninách.

V tomto č.p.48 bydlí obecní mladší (strážník) Josef Horáček.

Šolc: V padesátých letech zde bydleli staří Horáčkovi, měli dceru Františku . Její syn Milan Horáček byl kluk se kterým jsem prožíval svoje časné mládí v Tampli. V roce 1954 naši koupili v obci rodičů maminky-Zálesní Lhotě pěknou vilku č.p.213 a fakticky od roku 1954 do Tample jenom dojíždím, nejprve za dědečkem a babičkou, nyní za Františkem Ducháčkem z č.p.17, vzdáleným příbuzným a dále pak povinnostmi kolem pozemků.

Františka Horáčková i Milan Horáček v domě nadále trvale bydlí.

Č.p.49 dřevěný barák k silnici držel Jan Ducháček, syn ze statku č.p.42, pak Suchardové. Antonínu Suchardovi, tkalci, se říkalo “Jářku”

Ježek: Tento dřevěný, vzhledný domek byl rozbořen a na jeho místě Janem Zikšem z č.p.3 postaven moderní zděný domek. Nyní je Jan Zikš předsedou Místního národního výboru spojených obcí Svojek a Tample a jeho prostřednictvím jsem získal opis pamětí Františka Mikuleho.

Šolc: V domě žije paní Zikšová, dům slouží k trvalému bydlení. Dům manželé Zikšovi koupili v roce 1957 od jistého Gottsteina z Pradubic. Jak přešel dům ze Suchardových na Gottsteina nevím.

Č.p.50 u krejčích Mikolášků byl při stavbě dráhy 1870 rozebrán a znovu postaven ve Svojku u Valšů.

Šolc: Dnes pod tímto č.p.50 stojí u zastávky nový dům pana Frydrycha. V domě žijí ještě rodiny jeho dcer Etely Weissové a Ilony Láskové.

Č.p.51 kovárna, vystavěná Hanušem ze Štěpanic. Jeho synovi Čeňkovi v roce 1860 kovárna vyhořela. Kovárna znovu vystavěna, nynějším majitelem je František Zajíc, který byl v roce 1916 také starostou obce.

Ježek: Proti kovárně zřídil Zajíc skladiště a vedl obchod s uhlím. Na dlouhém nízkém stavení kovárny měl nápis: DÍLNA NA VOZY. Pracoval většinou s jedním dělníkem a někdy ještě učedníkem. Vyučilo se u něho několik Tampelských kovářů (Coufal,Koudelka). Když nebylo dost práce, udělali i celý vůz na prodej. Koně se kovali v horní části u silnice pod přístřeškem.

Zajíc stále mrkal jedním okem, měl tam něco zaseklého. Používal hojně slovo holt, kterým se mu také přezdívalo. Účty za celoroční práci roznášel kolem Vánoc.

Šolc: Bohužel i tento dům je zbořen a toto dříve životně nezbytné řemeslo na každé vesnici se nyní provozuje toliko jako umělecká činnost ve městech. Kovárna byla na každé vesnici centrem  technicky orientovaných mužských duší a musím říci, že mně vždy nesmírně lákala k pozorování všeliké práce, zejména práce s kovářskou výhní a při kování koní v čem jsem se snažil být nejen divákem . Kovárna stála na okraji Ohrady při hlavní cestě přímo proti naší chalupě. Do  kovařiny  jsem dostal možnost  nahlédnout  blíže  u svého strýce Váni na Lhotkách. Strýc měl velké hospodářství , za první světové války byl u císařské kavalerie rytmistrem. Naučil mne   jezdit na koni , na poli s koněm pracovat a prošel se mnou celý zemědělský rok. V kování  koní  v sousedním Velkém Vřešťově jsem byl již platným pomocníkem.V Lanžově jeden rok   jsem chodil do školy, cesta přes Miřejov byla 5 km pěšky zkratkami přes pole. K tomu ještě v místním  kostele jsem sloužil jako ministrant ranní mši. Abych to všechno stačil musel jsem vstávat jako řádný hospodář se svítáním. K převzetí hospodářství tradičním způsobem  ale i pro katolický seminář jsem byl  připraven . Změna  poměrů v zemědělství ale i celé společnosti se ukázala  pro tento způsob obživy  bez perpektivní. Na základě dědečkova rozhodnutí jsme naše políčka osázeli lesem abychom nemuseli do kolchozu v Čechách nazývaném Jednotné zemědělské družstvo. Do životopisu jsem napsal místo původ rolnický,  původ dělnický (tatínek vstoupil do zaměstaneckého poměru, ve Špinlerově Mlýně přestavoval hotel Savoy), bez vyznání (ateistický pohled na svět se mne jevil pokrokovým)   a pochodoval jsem ve svých 15 letech  do Vojenské školy Jana Žižky v Bratislavě.  Svůj osud do vlastních rukou jsem  vzal až za dalších 30 let, za to však  lépe  připraven, zvláště pak čertoviny které lidstvu noví mocnáři naordinovali.

Č.p.52 barák patříval rodině Hradeckých. Potom jej koupil Arnošt Fejfar a prodal zedníkovi Josefu Kracíkovi Barák byl dřevěný a v roce 1908 vyhořel, zapálily ho jeho dvě malé děti, když si na půdě hrály se sirkami.Obě děti uhořely, Kracíkovi měli ještě dalších pět dětí. Když Kracík padl v I.světové válce, Kracíková těžce vychovala čtyři, nejstaršího Frantíka si vzal strýc Hladík, učitel na tkalcovské škole v Jilemnici. Barák byl po požáru vystavěn zděný, patřilo k němu několik korců na Bělé.

Šolc: V padesátých letech zde bydlela stará paní Kracíková s dcerou Františkou Hanušovou. V roce 1965 dům od Hanušové koupila paní Irena Rubešová a žije zde nyní sama, stýská si .

Č.p.53 je barák vystavěný Josefem Prokůpkem, mistrem sekyrnickým. Odstěhoval se do Kruhu a dalším majitelem byl Svatý a po něm Antonín Prokůpek, cestář na tampelské silnici od její výstavby v roce 1909, od roku 1928 i cestář na svojecké silnici.

Šolc: V roce 1957 dům pronajat Marii Gebrtové, která jej od Prokůpkové v roce 1972 odkoupila. V roce 1998 dům darován synovi Raimundu Řehořkovi a jeho manželce Libuši

Č.p.54 je barák postavený od Šandy u samé cesty Pod rolemi, jak nápis v lomenici hlásá. Patříval mnoho roků Šimůnkovi, pak Jakubcovi, potom Kracíkovi. Hluchá a ovdovělá Kracíková trochu obchodovala.

Ježek: V roce 1918 koupila barák Hančová, která se do Tample přistěhovala se svým druhem, krejčím Šírem z Vítkovic/Benecka. Její syn Bohumil Hanč byl slavný to průkopník lyžování v Krkonoších, který zahynuli spolu s kamarádem Václavem Vrbatou při závodech 24.března 1913

Od rodiny Hančových jsme měli první lyže, jinak jsme jako kluci jezdili na dužinách od sudů. Dcera Anna si vzala pekaře Drbohlava a v roce 1930 postavili nový zděný domek, ze starého zbyla jenom světnička.

Č.p.55 vystavěl řezník František Mládek, který při řeznictví také šenkoval. K domu přikoupil pole od č.p.15. Synovi Josefovi v roce 1876 stavení vyhořelo, postavil je znovu a zděné. Zadlužil se a prodal hospodu Josefu Jandovi z č.p.15, sám pak šel do nájmu na Mikuleho statek do Svojku. Josef Janda měl též konzum a po jeho zrušení si jeho manželka zřídila obchod se smíšeným zbožím

Ježek: V hostinské místnosti byl orechestrion.

Šolc: V roce 1977 na rodinném pozemku a nových základech vystavěl Jiří Hadinec nové č.p.55. Dostavěno v roce 1980, užíváno k trvalému bydlení rodinou Jiřího Hadince.

Č.p.56 byl statek Ducháčků/Krejčů. Ducháčková v roce 1860 ovdověla, poté se provdala za Hanuše, spolu hospodařili až do zletilosti Františka z prvního manželství. Po válce byl statek opuštěn,majitelé odešli do pohraničí, prázdný statek pustnul, od blesku shořela stodola a později bylo rozbořeno i vlastní stavení.

Č.p.57 byla pazderna u Skrbků, stávala zde v letech 1860-80. Bydleli tam Medlík se ženou a početná rodina Kmínkova.

Č.p.58 je statek nově postavený na odtrženém poli od č.p.42. Majitel František Ducháček v roce 1866 zemřel na choleru.

Ježek: Na choleru umíralo tehdy mnoho lidí. Hrobník Martinec nestačil sám kopat hroby tak mu pomáhal švagr Chrtek, který na choleru při tom také zemřel. Lidé utíkali do lesů aby se zachránili.

Vdova Ducháčková si vzala Josefa Golla, který byl v letech 1891-94 starostou obce.

Šolc: Gollova dcera se provdala za Josefa Bachtíka z Brané, který zde žil až do své smrti v roce 1978. Dům byl přepsán na syna Miloslava Noska. Noskovi však bydlí v Nové Vsi nad Popekou a do stavení v Tampli jezdí jednou za čas vyvětrat a zatopit.

Č.p. 59 je železniční strážní domek nedaleko mlýna.

Ježek: bydlela tam rodina Krýlova, dcera Běla moje spolužačka zemřela na tbc. Syn Karel byl duševně i tělesně vadný.

Šolc: V padesátých letech zde bydlela rodina železničáře Karla Bryknara, v současné době zde bydlí Kadidlovi.

Č.p.60 je železniční strážní domek v horní Tampli.

Ježek: Bydlela tam početná rodina Holubcova.

Šolc: V padesátých letech tam bydlela rodina železničáře Františka Vrbaty, nyní tam bydlí Havlovi.

Č.p.61 je barák na Vlkově vystavěný na poli od Jandova statku č.p. 15. Asi v roce 1871 zakoupen Janem Beranem.

Ježek: Beran byl švec a tkadlec koberců z nastříhaných hadrů.

Šolc. V padesátých letech tam bydleli staří Beranovi, dnes je dům již zbořen. Přes Vlkov a les šla pěší cesta na Karlov k Božím mukám při silnici a dále pak do Staré Paky. Nejkratší cesta přímo do Staré Paky však vedla Rokličkama přes Hrobku a Březinu .

Vlkov který stál na okraji lesa již se nového století nedočkal. Kdysi dávno zde žili vlci, těm však odzvonilo poněkud dříve. Poslední vlk byl uloven v Čechách v roce 1876. Naproti tomu se v lesním komplexu vrchu Jívy od roku 1985, asi po 200 letech znovu objevil král naší zvěře jelen evropský

Pokud se týká lovu zvěře, je stav u nás na přelomu milénia následující:

Na pravém břehu Tampelského potoka tvoří 2.212 ha honebních pozemků drobných vlastníků revír s názvem Komora Libštát, kde myslivecky hospodaří, tedy nejen loví, 34 myslivců, členů Mysliveckého sdružení Kavkazsko Libštát. V roce 1999 bylo v tomto revíru uloveno 38 kusů srnčí zvěře, 8 prasat divokých, 42 zajíců, 52 bažantů, 85 kachen a 45 lišek a kun. V roce 1999 bylo zde odchováno a do revíru vypuštěno 180 kusů bažantů.

Na levém břehu Tampelského potoka je 1.820 ha revír Jíva, kde myslivecky hospodaří 25 členů Mysliveckého sdružení Jíva. V roce 1999 bylo v tomto revíru uloveno 6 kusů zvěře jelení, 36 kusů srnčí, 8 prasat divokých, 4 zajíci a 8 lišek.

Č.p.62 je barák postavený na Vlkově z převezené chalupy č.p.39. Majitelkou je Marie Ducháčková.

Šolc: V padesátých letech tam bydlela stará paní Ducháčková a Francová. Dnes je dům zbořen.

Č.p.63 je barák na Jandově poli na Vlkově, postavený v roce 1871. Majitelkou Anna Jandová.

Ježek: Bydlela zde paní Šírová z Roztok, její syn Jaroslav vystudoval a stal se profesorem na střední škole, záhy však zemřel na tbc.

Šolc: Dům zbořen.

Č.p.64 Dům na Vlkově postavený v roce 1872. Bydleli zde Staňkovi, Staněk vyráběl hrábě ale horší kvality.

Šolc: V padesátých letech zde bydleli Albrechtovi, dnes dům již zbořen.

Č.p.65 je chalupa postavená Hanušem z Krejčova statku č.p. 56 asi v roce 1871. Starý Hanuš odevzdal chalupu svému jedinému synovi Čeňkovi, který byl bez dětí.

Ježek: Vzali si za vlastního chlapce kterého nechali vystudovat. Jednalo se o učitele Josefa Vaňoučka nar.1902, řídícího na škole v Tampli a Svojku.

Šolc: Chalupu vlastní ing.Josef Mejsnar s manželkou Liběnou Mejsnarovou , roz.Vaňoučkovou z Hradištka pod Medníkem. Chalupa slouží k rekreaci.

Č.p.66 je statek z původního Buršova statku č.p. 25. Byl postaven ve svahu nad Tamplí v roce 1874 Františkem Fejfarem. Potom nastoupil na statek syn Čeněk/Vinca. V roce 1929 se ujal hospodaření syn Bohumil Fejfar.

Šolc: Pan Bohumír Fejfar (nar.1904) byl znám jako pokrokový hospodář. Měl v Tampli vždy první dobovou malou zemědělskou mechanizaci (samovaz, mlátičku, auto apod.). Vedle zemědělství provozoval ve vlastním lomu těžbu kamene pro cestářské účely. Do Jednotného zemědělského družstva vstoupil v roce 1958. Po jeho smrti v roce 1980, dědí statek asi s 10 ha zemědělské půdy syn Bohumír nar.1929. Od roku 1989 opět hospodaří soukromě, v současné době již bez dobytka, zemědělskou půdu, dnes se jedná pouze o louky, pronajímá.

Agrodružstvo vlastníků Libštát

hospodaří na 1.071 ha zemědělské půdy, nás drobných vlastníků a to v katastrech obcí Tample, Svojku, Libštátu a Bělé. V družstvu je zaměstnáno kolem 120 občanů převážně z citovaných obcí. V roce 1999 jsme vyprodukovali 755 t pšenice a to na 171 ha, 400 t ječmene na 114 ha, 32 t ovsa na 9 ha, 118 t lnu/stonku a 11 t semene na 28 ha. Na 112 ha polí byly pěstovány pícniny, na 39 ha kukuřice, jako krmivo pro dobytek. Ostatní zemědělská půda jsou převážně louky a pastviny, doplňkově v malém se pěstovaly ještě brambory a řepka, v minulých letech i mák, hrách a ostropestřec.

Družstvo v roce 1999 chovalo 370 ks krav, které nadojily 1.540.769 lt mléka, při denní dojivosti 10,7 lt na jednu dojnici. Dále bylo vyprodukováno 321 kusů prasat s průměrným denním přírůstkem 0,7 kg a 50.000 kuřat na maso/brojlerů.

Ekonomiku družstva, lze hodnotit jako ziskovou, bylo dosaženo tržeb ve výši 75.076 tisíc Kč, při nákladech 73.450 tisíc Kč.

Tak jsme Vám pověděli něco z toho, co nás draplo u srdce. K uchování vzpomínek na naši rodnou hroudu Tample se konal u Františka Ducháčka, č.p.17 L.P. 8.1.2000, Tříkrálový seminář, který bude trvale pokračovat na mojí internetové stránce www.antonin-solc.cz podstránka samozřejmě Tample a to na stránkách návštěvní knihy a facebooku. Dřívávejc se poudalo , přiďte pobejt. Nyní Vás zvu do virtuálního světa, světa digitální komunikace z kteréhokoliv místa na planetě Země, na konci dalšího století zcela jistě i z blízkého Vesmíru. Pevně věřím, že Tample bude ještě existovat, ale již nikdo asi neuslyší v letní podvečer koncert naklepávání kos, bučení kravek, nebude cítit vůni čerstvě pokosené louky nebo panáků žita, pálení bramborové natě a další hřejivé pohlazení našich srdcí, které se na žádný papír ani do digitální podoby zapsat nedají. Říše a státy se mohou zhroutit ale stopy lidské přítomnosti po mnohá pokolení přetrvávají a znovu rozkvetou pokud je situace příznivější. 

Pokud máte zájem o živé vyprávění , každoročně v pátek před svatou Annou jste vítáni na Tampelském semináři. Účastníci semináře a další písmáci, se tímto vyzývají k horlivému rozmnožování a šíření výsledků svého bádání a objevů o rodné hroudě v tematických dodatcích kroniky. Příkladmo naznačujeme již něco v tomto slově závěrem. Reedice kroniky je zamýšlena na rok 2025, čehož bych se rád dožil a mohl býti nápomocen.

Ponejprv Vás trošku pohostíme našim kyselem, protože když nám nebude kručet v břiše, dostaneme se i na kulturu a ostatní věci . Pro budoucí čtenáře, kteří o naší specialitě neslyšeli začnu trochou osvěty. Prosté kyselo chudých tkalců a horalů je při svých přednostech znamenitým dědictvím prastarých zkušeností.

Krkonošské kyselo je možno zařadit do starodávné skupiny kvašených nápojů a pokrmů, které vyráběl člověk již v pravěku a které v současné době ze západní Evropy vymizely, ale udržely se na Balkáně a východní Evropě. Od ruského kvasu se kyselo liší především tím, že nejprve kvasí a pak se vaří, kdežto pravý ruský kvas se nejprve svaří a pak kvasí. Základem krkonošského kysela je kvas, těsto ze žitné mouky, které v dřívějších dobách zůstávalo od pečení chleba. Kvas neboli “příčina” nebo “záděl” schovávaly hospodyňky v hliněném hrnci”kvasáku” blízko u kamen.

Příjemná navinulá chuť pochází od chlebového kvasu kterého základem jsou střevní flóře velmi prospěšné bakterie mléčného kysání, nikoliv alkoholového kvašení. Čím je kvas straší tím je kyselejší.Kyselo bylo tudíž v každé chalupě rozdílné.

Chlebový kvas předem omladíme vlažnou vodou a necháme přes noc. Druhý den dáme do slané vody vařit houby s kmínem, když jsou měkké, přilijeme kvas a tím odvar i zahustíme. Vše povaříme a omastíme drobně krájenou cibulkou zpěněnou na másle. Zvlášť usmažíme na másle řídká vajíčka a přidáme do kysela. Někde se jí kyselo s bramborami na loupačku, někde se zvlášť vařenými a nakrájenými bramborami přidanými do hotového kysela. A jsme opět a u naší historické otázky Tample, která nebyla dosud vyřešena.

Následuje několik údajů z Divadelní a hasičské kroniky o kulturním životě obce. STRUČNÉ DIVADELNÍ ZÁZNAMY pojednávají o Tampelském divadle, počínaje 70.lety XIX.století až do jeho zániku v 60.letech XX.století spojeném s nástupem televize do našich domácností.

 Podle ústního podání se hrálo v Tampli od 70. let XIX. století na Dřevěném sále u pana Jiřičky č.p. 6, později u Krausů č.p.25.

Mnohde je uváděn i rozpočet:příjem-vydání-zisk.

 Pochopitelně, že herci hráli nezištně. Hudebnost na vesnici bývala značná a pokud byl hudebně nadaný i režisér, potom řada představení byla operetních a některá, jak bychom dnes řekli muzikálových. Nadějný mladý učitel pan Jan Janda přesto, že byl přeložen na Strakonicko, nadále o prázdninách nacvičoval divadla v Tampli. Bohužel zahynul mladý na frontě 1. světové války v roce 1915 v Černovici na ruské frontě.

podrobné divadelní záznamy

Štafetový kolík živé kultury na zlomu Milénia drží Tampelband.

VLAK VJÍŽDĚJÍCÍ DO KATASTRU TAMPLE (r.1955)

1829 Rocket 20 km/h

1924-1980 Škoda 434.2 ( Dvojka) 60 km/h

1981 TGV 300 km/h

Dráha/železnice  nesmazatelně poznamenala Tampelské údolí . Původně se jednalo o odbočnou trať z kmenové dráhy Vídeň-Jihlava-Nymburk-Děčín a to z Velkého Oseka-Ostroměře do Poříčí u Trutnova. Byla vystavěna  v letech 1869-1871, majitelkou byla Rakouská Severozápadní dráha, jedna z největších železničních společností  v tehdejším mocnářství Rakousko-Uherském. Za mého dětství takovýto ohnivý ohř pravidelně supěl jinak klidnou a zapomenutou  Tampelskou dolinou. Když jel těžký náklad jako vidíte na obrázku do stoupání od Bělé, dštil  gejzíry jisker a nejednou založil ohníček, který však zkušenými a pečlivými hospodáři v okolí dráhy byl  vždy spolehlivě  a   včas uhasen. Každodenní pohled našich pradědečků na parní stroj ohromné síly to zdroj a navíc samochod, posunul jejich myšlení rozhodně směrem k pokroku. Například Karlovy Vary  byly železnicí připojeny k světu techniky pouze o jeden rok dříve , renomovaní historici tuto tuto událost označují jako počátek zlatého věku Karlových Varů.Šťastným řízením osudu jseme  také kráčeli s dobou i když zastávku jsme získali  až v roce 1944 , tedy za protektorátu. My v Tampli jsme jak to bejvávalo od nepaměti dřeli na poli a cos zbudovali, když v Praze jako obvykle pilně  kolaborovali  (tenkráte s Němci ). Pokud  ale jde o jejich  DB ty měli a mají Němci dobré ale ty naše ČD zaostávají. Jářku nevím co by si takový rychlovlak mezi Bělou a Tamplí počal ?
Parní lokomotivy jsou již pouze v muzeu, převážně jezdí lokomotivy s dieslovými motory, na hlavních tazích jsou to lokomotivy elektrické. Evropskou špičku nyní drží zřejmě Francouzi se svým TGV které po specielních tratích sviští rychlostí až neuvěřitelných 320 km/hod., s cestujícími samozřejmě v dokonalém komfortu. Měl jsem také možnost se svést, jistou nevýhodu jsem přece jenom proti našim vlakům pociťoval, výhled z okna je zrychlený film, bližšší předměty jsou jenom mlhovina. Na špičku ve Světě se vyšvihla Čína se se svým Lhasa expresem  a svými rychlovlaky.

Letadlo a auto jsou   stroje  mého století .Kolo znalo lidstvo již v Antice, místo koní zapřáhlo do povozu v minulém století splaovací motor, skutečnou revolucí v dopravě se stalo  letadlo.  Na počátku století (1903 ) jenom na pár sekund někde v Americe na louce si bratři Wrightové poskočili s prvním eroplánem . V Čechách eroplánem první vzlétl Jan Kašpar  v roce 1910. Na Tampelském nebi se první eroplán objevil v roce 1929 ale u sousedů v Roztokách se zřítil. V roce 1930 začaly Československé aerolinie dopravovat cestující  na lince Praha-Brno-Bratislava- Záhřeb. Na konci stoleletí je ve vzduchu nespočitatelně letadel s tisíci cestujícími na palubě. Také na  Tamplské obloze  se objeví každou chvíli nějaké letadlo. Pan Wright se klepal na "bidélku " a dnes ve fotelech si pasažéři podřimují při muzice do ouška , konzumují ruzné dobroty nebo sledují televizi. Na zem většinou vidět moc není, létá s vysoko nad mraky a v noci. Měl jsem si možnost v roce 1996 vyzkoušet nonstop 12 hodinový let z Londýna do San Franciska a v roce 1999 desti hodinový let po poledníku na jih z Frankfurtu do Kapského města. Byly to zážitky skutečně impozantní. Obdivoval jsem mimo jiné také to množství pasžérů. Do mezikontálních velkoletadel nastupuje téměř 500 lidí, tedy všichni obyvatelé Tample a Svojku dohromady. Za dalších deset let již vzlétají  ke zkušebním letům  Evropané se svámi Airbusy a USA se svými Dreamlinery  s přídavkem dalších pasažerů a samozřejmě dalším nášupem luxusu . Co bude za dalších sto let ? Budou na Zemi lidé obklopeni zázraky nové techniky pro které naše HiTech hračky se  budou  jevit jako dnes parní lokomotiva supící Tampelskou dolinou  či zde budou UFOuni   se svými zázraky? Na  první auto , balóny a letadla jakož i další zázraky techniky v běhu času v České kotlině  se můžete podívat v Národním technickém muzeu v Praze.

A pro vytrvalé čtenáře bombónek v pohlazení dotyku vody a   jaký ten Svět je  fičák. 

Zůstalo v našem vědomí ještě mnoho dalších otázek i odpovědí a proto několik závěrečných pohledů a ponaučení od souseda a přítele Františka Ducháčka k zachování líbeznosti naší rodné hroudy .

O PÚVODU JMÉNA TAMPLE A NĚCO NAVÍC

 O původu jména koluje řada dohadů od humorných k hodnověrnějším. Nejdříve veselá: když chodil Kristus se svatým Petrem po světě a přišli na Jívu a Petr se zeptal kam si má odplivnout, Pán Ježíš odpověděl: “TAM PLI !” A byl další název obce. Jistě to tak nebylo, protože obec ač má sotva šedesát domů je dlouhá přes dva kilometry, má Dolení a Hoření konec, Kozí rynk, Vlkousko i místo Pod rolemi, Šírovi bydlí V pazderně, Janouškovi Na Hladově, Zajícovi Na Lukách, Šolcovi Na vršku, Za vodou a Za dráhou, Morávkovi Na stráni, Fejfarovi V poli ... a tak by se dalo pokračovat přes celou ves.

 Zatím první písemně doložená zmínka o Tampli je z roku 1415. Prof. A. Profous ve své stěžejní práci o původu názvu obcí píše: Tample (lid. ta Tampel i Tample, v Tampli, do Tample, Tampelák), ves podle potoka 6,5 km sz. od N. Paky: 1415 in Kruhu curia arat. ... in Swoyku... in Tampli una curia rust., DD.15/21, 1542 hrad Kumburg .. Tample, Kruh.. vesnice, DZ. 4 A 25. 1608 zámek Kumburgk.. město Gittczjn..ves Bielau, Tamply, Austj.(= zdroje)

 Předpokládá se, že jméno obce vzniklo starobylou přivl. příponou - ja změněnou v - je z příjmení Tampl a znamenalo tedy Tamplova (ves). Příjmení Tampl bývá vysvětlováno z obecného jména tampel, což je dřevo na obou stranách ořezané u tkalcovského stavu. Podle A. Profouse však není tento výraz vhodný pro osobní jméno. Zastává názor, že tu bylo základem asi původně německé lichotné jméno Templ (z Templinus) k osobnímu jménu Thomas (Tomáš). Templ se prý pak v českém prostředí mohl změnit na Tampl.

 V Novopacké vlastivědě (str.342) se říká, že Tample má jméno podle vlastnosti potoka, který se hadovitě vine. Smyslem názvu bychom se prý dopátrali v sanskrtu. Pokud se podíváme na mapku s vyobrazením původního koryta, vidíme, že jeho tok byl značně meandrovitý.

POHLED HLUBINNÝ

 Pokrkonošská pahorkatina vznikla již koncem prvohor, zvaném permo-karbonské období. Velké pánve byly zanášeny usazeninami s vysokým obsahem železa, takže máme krásně červenou půdu. To slovo “karbon” má svoje opodstatnění, protože v hloubce asi 600m jsou skutečně ložiska černého uhlí, kladenského typu. Aby vznikla, musela zde být bohatá pobřežní vegetace. Důkazem toho jsou časté nálezy zkamenělin přesliček, cykasů a kapradin. Mnohé najdeme v Klenotnici v Nové Pace.

 Po hercynském vrásnění v této době prorazila na povrch melafyrová láva, která vytvořila příkrovy (Staropacké hory - 578m n.m., osamocený Tábor - 678, Kozákov - 744, Jíva - 568, Stráž - 630, Čistecká Hůra - 567, Kozinec u Nové Paky - 608). V melafyru se vyskytují drahé horniny. Různě zbarvené acháty, jaspisy, fialové ametysty, křišťály, záhnědy a chalcedony.

 Soustavou puklin pronikaly pod velkým tlakem horké roztoky s rozpuštěnými kysličníky kovů. Ty vyplňovaly dutiny a pukliny v melafyrech. Kyselina křemičitá chladla a nerostné látky se vylučovaly v různých kresbách.

 Aby nebylo naše podloží jenom tak staré, máme také suvenýry z třetihor a jsou jimi čedičové suky Bradlec a Kumburk (642), z něhož je vynikající rozhled.

POHLED KRAJINÁŘSKO - ARCHITEKTONICKÝ

 Zůstává asi pravdou, že teprve s větším odstupem času i vzdálenosti si uvědomujeme, jak tato část krajiny mezi Novou Pakou - Jilemnicí a Lomnicí n.P. má něco podmanivého. Zjistíme , že

to není jen krajina sama, ale i rovnováha mezi lesy, obdělávanými poli a loukami, ale i umístěním a tvarem původních chalup. Snažme se pojmenovat co vytváří tyto krajinářské hodnoty.

 Povrch tvoří jakási parovina (cca 550m n.m.) rozbrázděná potůčky a potoky do širokých nebo užších údolí (400m n.m.). Původní lesy tvořily především buky, javory a jedle. Břehy tvořily olše, jasany, vrby a střemchy. To co vnímáme dnes je již přetvořená krajina. Myslím ale, že poměr mezi lesy a otevřenou krajinou jsme v současnosti již překročili ve prospěch lesů a u obydlí v neprospěch listnáčů. Až dorostou vysázené jehličnaté stromy a lesy budou obývaná údolí opticky zúžena a krajina “ztmavne”.

  Od padesátých let tohoto století se zalesňuje stále více polí a luk. Zčásti je to dáno horším obděláváním svažitých pozemků technikou, ale i daňovými, majetkovými a jinými důvody.

Podíváme-li se na staré fotografie, byl téměř u každého domu jeden nebo i více dominantních stromů. A byly listnaté: lípy, javory jak horské (kleny), tak mléčné, případně vysokokmeny jabloní, hrušní a třešní (do r.1929). Poskytovaly stín a ochranu před bleskem. U silnic byly ještě jasany.

 Listnaté stromy olistěním vytvářejí plnost, opadáním zase průhlednost krajiny. Na jaře hýří mnoha odstíny zeleně, na podzim zase neuvěřitelnou barevností. Krajina se neokouká a stále lahodí oku na rozdíl od tmavě zelených a strnulých jehličňanů. V nás, lidech, již svými květy a vůní vytváří listnáče optimistický dojem. Tak jako procházka lesem provoněným pryskyřicí. Zdaleka nejsem odpůrce jehličňanů, ale všeho s mírou a na správném místě. On totiž ten rozmach okrasných jehličňanů začal mezi válkami, kdy se vyšlechtilo či dovezlo mnoho pěkných druhů nebo kultivarů a nastal rozmach okrasného školkařství.

 Dalšími drahokamy v krajině byla lidová architektura. Vesnice jsou potoční a tedy údolní, roztaženy do délky. Domy mezi sebou měly volnost. Selské usedlosti byly stavěny blíže ke svým polím, aby doprava sklizně z polí byla co nejhospodárnější. Pozemky se nikdy neohraničovaly ploty. Pouze přídomní okrasné a zeleninové záhrádky se chránily plotem před drůbeží nebo psy.

 Roubené domy na Novopacku vynikaly řemeslností a krásou. Jejich vyřezávané štíty jsou přímo umělecké výtvory. Dvakrát až třikrát vodorovně lomené. Nížší pás je odsazený dovnitř, aby dřevo tolik netrpělo dešti. Proto ten název lomenice. Až na vyjímky nejsou situovány k severu. Stěny byly roubené ze smrkových nebo jedlových klád. Mezi sebou se vymazávaly jílovou mazaninou s plevy a řezankou. Štíty se nebarvily. Trámy se natíraly zemitou červení, červenohnědě nebo již méně šedě. (V Pojizeří se natíraly trámy často zeleně a štíty černě). Mazanina se natírala vždy bílým vápnem. V Tampli byla nejkrásnější lomenice u domu č. 49. Posledním majitelem byl pan Gotštein. Naposled v něm bydlel pan Dubec. Dům je již zbořen. V blízkém okolí je pěkná lomenice v Roztokách - Dolánkách. Bohužel je již napuštěna tmavým transparentním lakem nebo olejem. Nejkrásnějších roubený dům s lomenicí je v Karlově č.p. 24. Střechy byly doškové ze žitné slámy. Byly krásné, trvanlivé a dobře tepelně izolovaly. Ale bohužel také lehce hořlavé.

POHLED HOSPODÁŘSKO - KULTURNÍ

Umístění domů v krajině se rozmýšlelo. Vesnice působily otevřeně, připraveny příjmout pocestné. Takže podkrkonošský pozdrav “Příjďte pobejt” nezůstával ničemu dlužen. Domy byly obklopeny květnatými loukami. Sekanými 3x ročně: seno a dvě otavy. Žilo se ve světnicích mezi stavy, na kterých se tkalo, nebo se sekaly skleněné korále pro faktory. Na zimu se stěny zvenčí většinou obkládaly dřevem na topení. Počet hovězího dobytka a koní byl zpočátku malý. Po stavbě železnice začíná prudký rozvoj textilního, sklářského a kovodělného průmyslu. Výroba po domácku ustává. Dochází i k rozvoji zemědělství. Začíná střídání plodin a končí úhorové hospodářství. Vznikají rolnické školy s vyučováním v zimních měsících. Domkaři kromě zaměstnání v továrnách chovají králíky, drůbež, kozy nebo krávu. Veškeré nezalesněné plochy se sekají. Kamenitá pole na roškopovské straně Jívy se opět zalesnily.

 Největší pohromou byl oheň. Proto dochází ve druhé polovině 19. století ke vzniku dobrovolných hasičských sborů. Občanstvem všeobecně podporovaném. Vznikají družstevní spořitelny t.zv. kampeličky. (Zakladatel, pan Kampelík, se narodil v nedalekém Syřenově). V Tampli byly tři hospody: u Luňáků, Jandů a Krausů. Na obživu rodiny ale nestačily. Proto vždy ještě měly malé hospodářství nebo jiné zaměstnání. Nastává rozmach dění na vesnici. Ve všech hospodách jsou v zimních měsících pořádány bály. Nejvíce podporovaný byl právě hasičský.

 Tample vynikala divadelní kulturou. Kromě zmíněných plesů organizovali hasiči divadla. V zimě v hospodě u Krausů a v létě v přírodě. Také na jejich louce. Z kulis pro přírodní divadlo bylo možno postavit 2 domy normální velikosti s příslušenstvím. Jednalo se o jedno z nejznámějších divadelních center v širokém okolí. Nejvýznamější bylo ve Vysokém nad Jizerou. Ještě více získalo na návštěvnosti po otevření zastávky.

 Rychlý úpadek začal v polovině padesátých a začátkem šedesátých let televizním vysíláním a přesunem obyvatel do měst.

 U příležitosti 10. výročí vzniku Československé republiky byly zasazeny dvě Lípy svobody u lidového sousoší Kalvárie z r. 1882 na podstavci s reliefem sv. Floriána. Sousoší s okolím není dnes v nejlepším stavu. Přirozenou návsí a tedy vizitkou obce bylo a je prostranství mezi býv. Krausovou hospodou (dnes truhlárna ZD) a silnicí. Což takhle zřídit udržovaný parčík.

NĚKOLIK ZÁSAD A RAD

 1. Nevytvářejme na hranicích pozemků ani jinde zbytečné ploty, neprůhledné stěny ať živé nebo umělé. Dodržujme to dobré,co ctili naši předci a co vytvořilo půvab a charakter našeho kraje.

 Chceme-li vytvořit uzavřený soukromý prostor, potom k tomu stačí na př. pergola ohraničená pnoucími dřevinami nebo jakákoliv menší plocha uzavřená živým plotem a pod. Pokud možno vzdáleně od obecních komunikací nebo na odvrácené straně domu.

 2. V zahradách, ale i v jiných částech pozemku, nevysazujme souvisle vyšší keře a stromy na JV - J - JZ - Z stranu. Utvoříme si rostlinné gheto a nic pořádného nevypěstujeme. Slunce a voda jsou nejlepší zahradníci.

 3. Jehličňany vysazujme střídmě. Nejlépe kultivary nižšího vzrůstu jako na př. pozadí pěnišníků. Pokud už chceme vysadit jehličňany normálního vzrůstu (smrk ztepilý, pichlavý, borovice lesní - sosna a pod.) potom dodržme zásadu, že takový strom je opravdu krásný jako jedinec (solitera) se zapojenými větvemi až od země. A těch je v Tampli opravdu dost i bohužel těch různě vyholených. Pokud jich chceme vysadit více, nesmí se ani ve své dospělosti dotýkat vzájemně větvemi. Jinak začne jehličí nenávratně opadávat a větve usychat. Vyjímkou je tis. Proto je nutná u těchto stromů vzdálenost 8 - 10 m. Blíže vysázené tyto jehličňany ztrácejí od země větve a působí trapně. Od toho je les, kde pěstujeme stromy pro dřevo. Ale to je již o něčem jiném.

 4. Především dřevěnné části domu zbytečně nezastiňujem vzrůstnou vegetací. Nechme proudit vzduch. Slunce a proudící vzduch jsou největší nepřátelé plísní a hub.

 5. Pokud sousedíme s potokem nebo potůčkem potom nejdůležitější je ochrana a údržba pobřežní vegetace. To je nejdůležitější přírodní zákon podhorských vodních toků na vesnici. Ani sebedůkladnější trvalé nábřeží z betonu a kamene bez údržby nevydrží povodňové nápory vody. Jakékoliv jiné zpevnění břehů na př. kládami je pouze přechodné do doby než vzroste přirozený nebo vysázený vegetační porost břehů. Nedělejme si iluze, že zatím je všechno v pohodě.

 U nás je to především olše, olše, olše a potom střemcha a jasan. Je přímo trestuhodné se zbavovat této přirozené ochrany břehů vykácením bez náhrady, zkracováním kmínků a pod. , jen proto, že stíní. Člověk se musí přizpůsobovat a respektovat tyto živly a ne naopak. ..sucho bídu nenadělá (ale voda).

6.  Nechoďme kolem sebe bez pozdravu. Slušnost je pozdravit a povinnost odpovědět.

Pro mnohé třeba zbytečnost, ale vynadejte někomu, kdo Vás pěkně pozdravil. Takže první zdraví děti dospělé. Muž ženu přiměřeně k věku (nebo opačně). Kdo pracuje je zdraven a to bez ohledu na věk a pohlaví. A zbyde příjemný pocit.

Najdi svůj dům na mapě

po prokliknutí výše uvedené linky vyplň u obce: Svojek, část obce:Tample a číslo popisné po příkazu ověření adresy v prvním sloupci po prokliknutí ikonky zeměkoule v prvním sloupci uvidíš na mapě Tample svůj dům.

Doplň kroniku , napiš své dojmy a připomínky

po prokliknutí Knihy návštěv můžeš napsat své doplnění kroniky, dojmy a připomínky, které si já i ostatní rodáci rádi přečteme doplnění informací k domům prosím označit pro lepší orientaci č.p. (např.Šolc k č.p.21).

Kniha návštěv

 Přátelé obce Tample/Facebook